A tak začala výzva, která byla z mojí hlavy av mojí hlavě "na Inženýrský kopec, přece jedině jako inženýrka".
Při jedné návštěvě Mikulovské vrchoviny , zažlucení několika kopečků a skleniček vína, udělala jsem první krok a odeslala přihlášku ke studiu. Tím začala tříletá cesta - tři písmenka, tři roky 💪 (ano, podle studijního řádu stačí roky dva, ale proč si to neužít 🤭) plná nelehkých pracovních výzev, osobních výzev a taky Horovýzev plněných se spoluhorobraníky...
Při přestávce a občas při výuce 🤫, došlo k optimalizaci správné cesty z výuky domů s dostatkem zastávek. Taky jsem díky opravným zkouškám nelenila a žlutila Pražsou plošinu (a že se tam taky povedlo 🫣)
Když minulý týden 🏁 státní závěrečná zkouška potvrdila, že naplňuji podmínku pro splnění výzv y, nečekala jsem na promoci a kromě svačiny sbalila šaty batůžek o diplomku, a lodičky těžší. A následovalo dlouho vyhlížené zdolání cílů s důležitou fotodokumentací 📸.
A teď už jen (lehce s obavou) vyhlížím dalším z mých z-třeště-ných nápadů. Běh na Špičák a Šiběničák (Javořice stále čeká ⛰️) jsem si v rámci dubnového Rozběhej neodpustila. Ale třeba vyzkoušet, jak dobře chutnají řízky na kopci Řízek , nezní vůbec špatně 🥪😝
Děkuji Horobraní nejen za možnost s osobním přesahem.
Protože smysl Horobraní není jen o pouhém chození na kopce, ale také o vzájemné podpoře, pomoci, setkávání, objevování, překonávání sebe, zážitcích, dobrodružství, seznamování, času pro sebe, společné cestě, relaxaci a klidu.... 💛
