Když zahouká vlak a výpravčí se přidá se svou píšťalkou, většina spořádaných cestujících už sedí na svých místech, elegantně usrkává voňavou kávu a čte si zprávy.To my ne, my ještě stojíme na nástupišti a s výrazem lovců duchů vyhlížíme Vítkem objednané Pendolino, které ne a ne přijet. Až když nám průvodčí s ledovým klidem po několikáté potvrzuje, že je to onen vlak, ve kterém místenky skutečně máme, jen o pár vagónů dál, následuje taktický přesun připomínající evakuaci hořící budovy, kdy s těžkými batohy na zádech naskakujeme do skoro pomalu se rozjíždějícího vlaku. Ne že by to bylo něco neobvyklého. Kdo nezažil infarktový stav ještě před opuštěním domovské stanice, jako by do Tater ani nejel. Jakmile se vítězně poskládáme do neplánovaného kupé, vzduchem okamžitě proletí první plechovka a rituálně se vybalí řízky. Vlakem se rozlije vůně smaženého trojobalu, která spolehlivě přehluší jakýkoliv stres z ilegálního cestování a cesta začne konečně příjemně utíkat.
Ladíme plány na druhý den a ne že by bylo co, plán B je prostě plán B. Ambice nám nechybí, tak co kdybychom dali aspoň ten Lomničák ? Následně zjišťuji, že rozhodující není nadmořská výška ani předpověď počasí, ale mapa, na které se to hemží zelenými ikonkami. Fajn, budeme trajdat! Stejně jako posledně, o pár hodin později, nás vítá omšelý Poprad a panorama Vysokých Tater tyčících se v odpoledním slunci. Ostré štíty slibují nevšední zážitky. A já už teď, při pohledu na naši sestavu vím, že ty zážitky budou. A bolavé nohy zdaleka nebudou to jediné, co si odsud odvezeme!
Do apartmánu se přece nemůže přijít jen tak z nádraží, to by nemělo tu správnou horalskou katarzi. Pohodlí civilizace je potřeba si nejdřív odtrpět. Abychom si náležitě zasloužili luxus a pohodlí našeho objednaného apartmánu, bylo logické zvolit přístupovou trasu po zbloudilých stezkách. Respektive po místech, která mapy sice označují jako cesty, ale realita je spíš definuje jako neprostupný prales. Luky nás s výrazem nekompromisního velitele speciálních jednotek vedl neúprosně dál. V praxi to znamenalo prodírání se šlahouny ostružiní, travou plnou psích překvapení a testování naší imunity v podobě ochutnávky ozdravné vody z místního pramene Kyselka.Celé to spíš než turistiku připomínalo vojenské cvičení, ale mělo to své kouzlo. Když jsem sledovala, jak se s každou další ulovenou „labkou“ a nalezenou krabičkou rozzáří v očích mužského osazenstva ten fanatický záblesk čistého štěstí, musela jsem se jen potutelně usmívat.Navíc ta proměna dospělých chlapů v malé kluky, co našli poklad, byla k nezaplacení. Bylo nádherně, slunce nad hlavou i v zádech a co na tom , že jsme na nich táhli i ty zatraceně těžké batohy?
A konečně je to tu! Vítězně vcházíme do našich apartmánů a bez jakýchkoliv diplomatických dohadů o tom, kdo vyfasuje manželskou postel a na koho zbyde rozkládací gauč, okamžitě obsazujeme svá strategická místa. Odpočinková idylka a zasloužený spánek se ale nekonají. Jakmile totiž v kuchyni zaklapnou dvířka od lednice a vzduchem proletí šustění domácích zásob, dochází k zázračnému hromadnému uzdravení z kešovacího maratonu. Během pár minut sedíme všichni u jednoho stolu a nad dobrotami, které bychom v běžném životě nesnědli ani za týden, pak začíná ta pravá večerní zábava. A s přibývajícími prázdnými lahvemi roste i naše odvaha a plány na druhý den. Jakýkoliv vrchol v našich debatách začíná pomalu vypadat jako nenáročná odpolední procházka. Jediný, kdo drží prst na tepu reality, je Myšáček. Ten do našich velkolepých vysokohorských strategií v pravidelných intervalech háže vidle svým neúprosným požadavkem. Jeho hlavním a jediným cílem cesty byl místní wellness.
Ráno se neslo ve znamení tichých příprav, které se ještě pokusil narušit Myšáček svou demokratickou anketou. Otázka zněla jasně: „Kdo je pro wellness?“ Cíl byl však stanoven: Velká Svišťovka a Hrebienok. Sice to znělo méně hrdinsky než večerní plány na dobytí Lomničáku, ale byl to jasný cíl! Abychom však úplně nezničili své odhodlání a ušetřili drahocenné výškové metry i čas, vzali jsme to strategicky k lanovce. Ta nás pohodlně vyvezla až pod Lomnický štít, odkud jsme teprve zahájili samotný marš. Vyplatilo se. Tatry nám ukázaly svou nejvlídnější tvář, nebe bylo dokonale vymetené a výhledy byly tak kýčovité, že to bralo i dech. Doslova! Přejít z polohy pohodlně sedícího pasažéra do režimu těžce oddychujícího, sice chvíli bolelo, ale okolní příroda nám to bohatě vynahrazovala. Tatranské chodníčky nás vedly dál a s každým krokem a novým výhledem bylo jasné, že tohle bude stát za to.
Fotili jsme, kochali se a pozvolna nabírali výšku.
Poklidný výstup plný horské romantiky ovšem netrval dlouho. O slovo se totiž opět přihlásil Myšáček, tentokrát s naprosto neprůstřelným argumentem. S nenápadným plesknutím mu totiž odpadla podrážka z boty. Než jsme stihli vymyslet záchranný plán, zákon schválnosti zafungoval na sto procent a sborově se odporoučela i podrážka druhá. Z Myšáčka se tak stal trosečník v tatranské pustině. Přestože jsme zkoušeli najít způsob, jak boty spravit, ať už tkaničkami, plastovou lahví nebo šátkem, všechno bylo marné. Celá záchranná akce nakonec skončila radikálním odtržením obou plandajících podrážek. Myšáček tak sice přišel o veškerý komfort, ale zato získal jedinečnou možnost zažít tatranský barefoot treking na vlastní kůži
Přes všechny útrapy a stále s úsměvem na rtech, jsme přece jen dorazili na samotný vrchol Svišťovky. Jako zaslouženou odměnu za naši nezdolnost nás na vrcholu přivítali místní krkavci, kteří majestátně kroužili v azurové modři. Nejsem si úplně jistá, zda šlo o romantické vítání hrdinů, nebo zda ti černí ptáci jen pragmaticky vyhlíželi, kdo z nás padne únavou, ale jejich svobodný let nám dodal novou energii. Před námi totiž byla další výzva ...Tatranská magistrála vedoucí kolem Skalnatého plesa a Zamkovského chaty na Hrebienok. Cesta byla nádherná, ale pro Myšáčka bez podrážek to musel být vyloženě očistec. Sestup po pověstných obřích balvanech prověřil jeho morálku na maximum. Když se však před námi zhmotnili úchvatné Studenovodské vodopády, hučící masa vody i jejich neskutečná krása, na bolavé nohy jsme zapomněli úplně všichni.
Zpáteční cesta do Tatranské Lomnice pak probíhala v pokojném tempu, při kterém se sem tam sezobla nějaká ta keš. Přestože všechno nasvědčovalo tomu, že unavená těla okamžitě zahájí odpočinkový večer ve vodorovné poloze, stůl v apartmánu opět zafungoval jako magnet. Během chvíle jsme se všichni sešli u rozdělaného vína a nad skleničkami začalo velké zúčtování dnešního výšlapu. Debata se pozvolna zvrhla, až jsme začali střídavě vzpomínat na hříchy z předešlých let. Vítek se ihned pasoval do role vrchního archiváře a začal z hlubin své obří databáze tahat kompromitující fotky z předešlých let. Ukázalo se, že všechny společné akce přinášejí historky, které jsou jednoduše k nezaplacení.
A je tu neděle, den návratů. Vlak domů nám sice jede až v odpoledních hodinách, ale strategický plán naší výpravy zní jasně, zanechat v Tatranské Lomnici geocachingovou spoušť nebo poušť? Ještě v předsnídaňovém čase kličkujeme mezi hotely sem a tam tak divoce, že už pomalu ztrácím přehled, kde všude jsme vlastně prošli a kolikrát jsme minuli stejný strom. Ale ty úchvatné výhledy na sluncem ozářené tatranské štíty mi okamžitě projasňují duši. Po pár kilometrech kešovacího orientačního běhu se vracíme na apartmán naházet věci do batohů, usrknout ranní kávu a vyrazit opět ven, abychom z neděle vyždímali maximum. Naším cílem je Starý Smokovec, kde si chceme dát zasloužený haluškový oběd. Tatranská realita nás ale bleskově usazuje zpátky na zem. S pohledem na vývěsku s jízdním řádem zjišťujeme, že místní vlaky jezdí podle vlastních, vyšších vesmírných pravidel a nám nezbývá nic jiného než pokorně vyčkat. Jestli to právě vypadá, že je to konec a my pokojně odjedeme do Čech, tak to ani omylem. Náš logistický plán totiž dostal další geniální trhlinu. Po chutném obědě zamíříme ke Štrbskému plesu, což se ukáže jako zkouška psychické odolnosti. Na místě zjišťuji, že se zde koná pravděpodobně sjezd celého zbytku Evropy a tím okamžitě ztrácím chuť na jakoukoliv procházku. Jenže chlapci mají v očích ten známý nepřítomný pohled lovců. Pořád tu zbývají keše, které je potřeba vyzobnout. Ignorujeme tedy to lidské mraveniště a zobeme. Poté v časovém harmonogramu opět nastává pauza při čekání na zubačku směr Štrba. Tam se totiž musí nutně vyzvednout jedna krabička! Krabičku sice vítězně ulovíme, ale vzápětí přichází zasloužená tatranská karma. Náš vlak domů má víc než 25 min zpoždění a tak rezignovaně zouváme boty, zíráme do kolejí a uznáváme, že z téhle jediné krabičky budeme mít nakonec opravdu dlouhodobý zážitek.
A teď už se opravdu blíží konec naší výpravy. S velkou slávou konečně usedáme do vlaku, kterým jak jinak, opět není slibované Pendolino. Aby toho nebylo málo, zpoždění se během jízdy navyšuje, až na úctyhodných 63 minut. Strategicky tedy zabíráme místa v kupé a přijímáme úsporný režim. Sem tam prohodíme ještě pár slov, ale většina cesty už plyne v tichosti a ve střídavém spánku. Když konečně vystupujeme na domácím peróně, jsme sice rozlámaní, ale nadšení. Tatranskou Lomnici jsme vykešovali, Svišťovku dobyli, podrážky jsme obětovali, vodopády nafotili a domů vezeme zážitky, na které budeme vzpomínat ještě hodně dlouho. A já už teď vím, že až Vítek příště zase zahlásí, že objednal Pendolino, pojedu znovu! 😃
