Den první, 7.6.2026, neděle
Něco kolem půl jedné nasedám do auta a vyjíždím směr Seloutky. Parkuju u Dolních Vinohrádků a chystám se na dnešní prvovýstup. Když si nastavuju hůlky, vidím v dálce na cestě nějakého ptáka. No to snad ne? To je páv? Kde se tady vzal? Probleskne mi hlavou. Když ale přicházím trochu blíž, z páva se rázem stane bažant... Ano, přiznávám, splést si páva s bažantem je opravdu unikát, ale budiž mi omluvou, že to bylo opravdu z dálky... Pobaveně si dělám startovní foto, zapínám časomíru na hodinkách a hůrá na to!
Cesta mi ubíhá docela rychle, míjím Ranč Iron Horse a nerušeně se dostávám nahoru nad Vinohrádky. Procházím kolem obydlí zdejších domorodců a asi za dvacet minut se šíleně lekám psa, který se na mě dobývá přes bránu jednoho z nich. Nevím, co je to za rasu, ale je to větší než já a to stačí k tomu, abych ještě zrychlila krok. Navíc ta brána taky vypadá, že už má nejlepší léta za sebou...
Brzy se zanořím do lesa, sejdu z cyklostezky a u ukazatele se vydávám na vrchol Chlumu. Nahoře potkávám nějakou slečnu, která zrovna odchází, takže mám místo jen pro sebe. Otevírám budku s vrcholovou knihou a dělám první zápis.
Chlum nenabízí žádné výhledy, ale máme tady příjemné posezení a hlavně klid. I když s tím klidem je to jak kdy. Když jsem tady byla na Nový rok 2025, nějaký chlap tu hlásal konec světa... Loguju návštěvu a scházím dolů. Opět se zcela nečekaně lekám toho strašného psa a říkám si, že si na něj musím dát zítra pozor. Ze zamyšlení mě vytrhne nějaký běžec bez trička, jehož prsní svaly jsou tak vymakané, že je má snad větší než já. A ta představa mě baví až k autu.
Den druhý, 8.6.2026, pondělí
Pondělí po práci, bože... Nechce se mi! Ale výzva je výzva. Už jsem se na to dala, tak žádné skuhrání. Je skoro čtvrt na sedm večer, když parkuju u Dolních Vinohrádků. Sluníčko svítí, dokonce tak moc, že si raději beru svou červenou kámošku. Cvaknu úvodní foto a s myšlenkou na psa, který na mě už jistě číhá za bránou, vyrážím na druhovýstup.
Beru to dnes tak trochu jako časovku, takže kolem výletujícího staršího manželského páru proletím jak vítr. U psa trochu zpomaluju, ale dnes jsem na něj připravená a se suverénním výrazem procházím kolem jeho zpěněné tlamy. Předjíždí mě nějaký cyklista, kterého posléze doháním u vrcholové pěšinky a jsem mu v patách. Je sice nahoře o trošku dříve než já, ale zase takový rozdíl to nebyl, přátelé... V klidu otevírám vrcholovou knihu a učiním druhý zápis.
Loguju návštěvu a vracím se dolů, přičemž potkávám opět starší manželský pár. Zdravíme se a pán mi říká: "Tak tohle byl cíl cesty? A já jsem si říkal, kam tak valíte." :-D A pak potkávám zase pana běžce s prsními svaly, tentokrát má na sobě tričko, které teda vůbec ničemu nepomohlo...
Den třetí, 9.6.2026, úterý
Dnes se tady celý den honí déšť, proto jedu až do Seloutek, abych si zkrátila cestu a místo svých obvyklých šesti kilometrů (tam i zpět), si dám jen tři a půl. Nemůžu najít parkování, proto to píchnu na nejbližší plácek u jakési kapličky. Ano, přátelé... Stála jsem v zákazu na točně autobusů. A to zcela vědomě, ale nechtělo se mi už vracet, jenže jsem zároveň nechtěla dostat další pokutu za parkování (úplně to slyším doma...), takže jsem začala do kopce na Chlum doslova vybíhat.
Touhle cestou jsem nikdy nešla a je to docela stoupáček, ale vidina pokuty mě žene neúnavně dál. Nahoru přicházím těsně pod úrovní kolapsu, ale ovládám se, protože tam sedí nějaký cyklista a telefonuje. Tak ho s úsměvem zdravím a zapisuju si třetí výstup. Pak se dáváme do řeči, já mu popisuju svou výzvu a on mi povídá o své zálibě v cyklotoulkách na Prostějovsku. Strašně ráda bych si s ním dál povídala, ale musím to utnout, protože stojím v tom zákazu! Ještě chvíli se oba mému prohřešku smějeme a pak mu říkám, že kdyby měl cestu kolem i zítra, tak se může stavit, protože já tady budu. Pohotově se ptá: "A v kolik teda?" Já: "No, to právě nevím..." Což nás zase rozesměje a každý se vydáváme na opačnou stranu své cesty.
U auta zjišťuju, že jsem pokutu nedostala a snad jsem svým rebelstvím ani nikoho nepohoršila. S myšlenkou, že svět je v pořádku, se spokojeně vydávám domů.
Den čtvrtý, 10.6.2026, středa
Jsem v práci do čtyř a znechuceně se dívám z okna, protože prší. Rozhoduju se, že na Chlum vyrazím hned po práci. Všechny věci mám s sebou, včetně pláštěnky a návleků, takže to můžu klidně prubnout na hulváta v riflích. V Seloutkách se mi tentokrát podaří zaparkovat na parkovišti (jediné volné místo), oblékám si pláštěnku, natahuju návleky a za mírného mžení se vydávám nahoru.
Včera jsem si během svého zběsilého výstupu a následného úprku zpět k autu ani nevšimla, že v lese je schovaná lavička. Zdánlivě to vypadá, že byste koukali do křoví, když si na ni sednete, ale z toho správného úhlu poskytne moc pěkný výhled na Seloutky. Každopádně jsem se rozhodla, že jí budu říkat "Ztracená lavička"...
Dolů jsem scházela za vydatného deště, a když jsem si pak u auta vyzouvala pohory s tunami bláta na podrážkách, lilo jako z konve. Ale další výstupový den je úspěšně za mnou!
Den pátý, 11.6.2026, čtvrtek
Dneska si beru v práci dvě hodiny náhradního volna, abych mohla vyjít nahoru konečně v nějakém slušném čase. A tak parkuju v Seloutkách už o půl třetí. Parkuju o kousek výš ke svému cíli, protože mé záchytné parkoviště je plné. Snažím se oklepat včerejší zbytky bláta z bot, a když si dělám úvodní fotku, svítí mi do očí slunce, proto se tvářím jak debil... Ale mám nabarvené vlasy!
Během výstupu mi začíná být horko, tak si sundávám bundu a zaženu náhlý pocit žízně. Ještěže jsem si tu vodu vzala! Předjíždí mě nějaký kluk na čtyřkolce a děkuje mi, že jsem mu uhla do trávy. Mezi námi, kdybych to neudělala, asi bych tento článek nepsala... Míjím "Ztracenou lavičku" a prodírám se přes svůj neoblíbený úsek s vysokou trávou. Pak se nořím do lesa a vzpomenu si, jak jsem včera večer na youtube poslouchala sérii "Strašidelné příběhy z hlubokých lesů". No... Rozhodně to nebyl jeden z mých nejlepších nápadů... Najednou mi připadá, že větve praskají jaksi častěji a les je temnější než včera za deště. Se zbystřenými smysly spěchám k vrcholové budce, kde svítí sluníčko.
Když se vracím dolů, kroutím hlavou nad svou paranoiou a vlastně se už těším na zítřejší výstup. U auta si říkám, proč jsem si oklepávala to bláto z bot, když dnes je to ještě horší?
Den šestý, 12.6.2026, pátek
Konečně pátek! Mám před dovolenou a ke všemu jdu dneska zase o dvě hodiny dřív. Jen se rychle stavím domů pro věci a vyrážím. Parkuju na stejném místě jako včera. Dnes je trochu pod mrakem, proto si do batohu přihodím i pláštěnku, kdyby náhodou. Dělám startovní foto a jdu se zase lopotit do kopce.
Kousek od auta potkávám starou paní, která sviští dolů z kopce na kole jak pilot formule 1. Na hlavě helmu, skřípející brzdy a úsměv od ucha k uchu. Musela jsem se začít taky usmívat. Další rozesmátí mě čekalo na Chlumu. Když jsem zapisovala do vrcholové knihy svůj šestý výstup, všimla jsem si, že tam mám ze včerejška vzkaz "Dnes jsme se nepotkali. :-) Úterní cyklista". Tak to je fakt vtipné. :-D Rozesmálo mě to tak moc, že jsem málem odešla, aniž bych si opět zalogovala návštěvu. No, to by byl průser!
Den sedmý, 13.6.2026, sobota
Vůbec nic se mi nechce, ale opravdu VŮBEC nic. Proto je pro mě dnešní výstup zatím ten nejtěžší. V Seloutkách parkuju až po jedné odpoledne, a když dělám úvodní fotku, začíná trochu pršet. Chvíli jsem na vážkách, zda si obleču pláštěnku, ale po pár krocích déšť ustává a vysvitne sluníčko.
Cestou nahoru se neděje nic zvláštního, jen travnatý úsek mi připadá každým dnem méně zdolatelný. Na Chlumu jsem jako obvykle zhruba za dvacet minut a loguju úplně osamocená.
Abychom to dnes neměli fádní, jdu prozkoumat cestičku kousek pod vrcholem, kde je ukazatel s nápisem "Vyhlídka", Je to docela zarostlá stezka, všude stromy, skrz něž místy prosvítá výhled na Seloutky a Prostějov, ale pořád mi něco říká, že to přece nemůže být ono. Cestička vede pořád do většího porostu, kterým se hrdinně prodírám, až to konečně uvidím - "Ztracená lavička číslo 2". Tohle je ale fakt bomba. Nejenže ta lavička pomalu není vidět, ale taky z ní nic nevidíte vy, koukáte totiž do křoví... Možná odtud byl kdysi docela pěkný výhled, ale podle velikosti okolních borovic, soudím, že to bylo opravdu hodně dávno.
Pobaveně se vracím na cestu, a protože mě můj objev příliš neuspokojil, vydávám se ještě hlouběji do lesa k proslulému Menhiru. Bydlím na Hané už dlouho, takže už by bylo na čase to místo konečně navštívit. Jdu po hezky vyšlapané lesní cestě, nikde nikdo, jen já a zvuky lesa. U Menhiru jsem za pár minut.
Teď už se spokojeně můžu vrátit k autu. Vykračuju si lesní cestičkou, která mě vyvede u "Ztracené lavičky číslo 1" a pak už jen scházím dolů podél obilných polí. Nade mnou se ženou bouřkové mraky, proto ještě přidám, abych fakt nakonec nezmokla. U auta zjišťuju, že se na mě přisála dvě klíšťata. A to jsem si myslela, že to dnes nebude dobrodrůžo...
Den osmý, 14.7.2026, neděle
Je půl sedmé ráno, Prostějov se teprve probouzí a já už nasedám do auta a mířím obvyklým směrem na Seloutky. Dnes parkuju zase o kousek výš, protože spěchám a potřebuju být nahoře opravdu brzo. Ještě rozespalá si dělám úvodní fotku a po včerejším překvápku s klíšťaty se nastříkám repelentem. Strašný smrad... Kdybych byla klíště, už bych na sebe nevlezla...
Pozvolna svištím nahoru a říkám si, jestlipak dnes bude někdo sedět na "Ztracené lavičce číslo 1"? Opět je ale úplně prázdná. Z lesa se ozývá nějaký dravý pták, jinak je všude klid. Vrchol loguju v 7:04, a protože je to moje poslední návštěva, lepím do vrcholové knihy vlastnoručně vyrobenou památeční nálepku. Dokonce jsem si s sebou dnes přinesla i lepidlo.
Tímto je tedy moje dobrodružství ukončeno. Chtěla bych moc poděkovat Horobraníkům, kteří vytvořili tuto výzvu, protože je to neskutečně krásný a úctyhodný počin. Všichni, co jste v tyto dny chodili, věřte, že jste boží, stejně tak, jako všichni, kteří poskytují paliativní péči.
