Nepřízeň osudu, nebo strážní andělé?

Se slovy mi to moc nejde, přesto bych se s vámi chtěla podělit o svůj zážitek z Alp.

Už dlouho jsem snila o výstupu na třítisícovku, ale realita občas staví do cesty různé překážky. Když se mi proto naskytla příležitost, neváhala jsem ani minutu. Parťáka jsem našla ve spolužákovi ze střední. Vyklubal se z něj horský průvodce (ČVAH)
s obrovskými znalostmi a hlavně praxí. I když se tomu dnes věnuje už jen okrajově, jsou věci, které se nezapomínají. Společně jsme stanovili termín, což byl při jeho hektickém životě malý zázrak, a začali plánovat trasu, doplňovat výbavu a ladit fyzičku. První termín nám sice zkazilo počasí, ale parťák mě nenechal na holičkách a v kalendáři pro mě vykouzlil jiné čtyři dny.


Když se sype začátek

Den odjezdu se od samého začátku komplikoval. Kupil se jeden problém za druhým a vše se muselo vyřešit ještě před odjezdem. Když jsme konečně mohli vyrazili, rozbilo se ložisko na zadním kole. Jako zázrakem se ale povedlo sehnat
technika i náhradní díl. Po dalších dvou hodinách zdržení jsme konečně vyjeli. Vzhledem k pozdnímu času jsme pozměnili
plán, dojeli jen k rakouským hranicím a přespali v autě na benzínce.

Ráno už zbývalo jen pár hodin cesty. Kolem jedenácté dopoledne jsme dorazili na místo, tj. na parkoviště u přehradní nádrže Kölnbrein v pohoří Vysoké Taury v Korutanech. Od přehrady se otevíral přímý výhled na zaledněné vrcholky skupiny Ankogel. Právě samotný Ankogel byl naším hlavním cílem. Rychle proběhla kontrola výbavy a my konečně vyrazili vstříc vytouženému dobrodružství.


Plán versus realita

Přestože bylo nádherné počasí, vítr foukal už dole u přehrady a postupně sílil. Šli jsme asi čtyři kilometry kolem vody,
a pak začali stoupat po stezce 539. Kvůli časovému skluzu jsme se rozhodli dojít do sedla Zwischenelendscharte (2676 m)
k ledovcovým jezerům Oberer a Unterer Schwarzhornsee, kde jsme chtěli přenocovat. V plánu bylo procvičit si lanové techniky
a brzy ráno, než začne pálit slunce, vyrazit vzhůru. Pochod po ledovci trasou 538 na samotný Ankogel měl trvat kolem 5 hodin. Poté jsme chtěli směřovat na Hochalmspitze, kde nás čekala ferrata obtížnosti D nebo k autu. Ferrata byla nejistá volba, vzhledem k mému operovanému ramenu (rok od komplikovaného zákroku). Zpátky k autu nás pak měla dovést cesta 552.

Cesta k jezerům byla nádherná a výhledy parádní. Úplně jsem zapomněla, že na zádech táhnu téměř dvacetikilový batoh
s kompletní výbavou na ledovec, ferratu a spaní venku. Jediné, na co si člověk musel cestou dávat pozor, byla místy
až neuvěřitelná nadílka kravských lejn. Stoupali jsme výš a užívali si tu nádheru.


Varovné signály ledovce

Když jsme byli téměř u sedla Zwischenelendscharte, všimla jsem si v parťákově tváři zamyšleného a neradostného výrazu. Zaskočil ho obrovský úbytek ledovce oproti stavu před třemi lety. Kvůli tání se posunulo i nástupní místo. Už teď je jasné,
že se brzy bude muset nástup řešit úplně jinak (pravděpodobně bez ledovce, formou ferraty). Ledovec taje čím dál rychleji,
je strmější a chůze po něm začíná být extrémně nebezpečná. Navíc můj parťák i z té dálky rozpoznal, že se na něm tvoří praskliny typu A, které jsou oproti prasklinám typu V nesmírně zrádné.

V tu chvíli mi byl verdikt jasný dřív, než byl vůbec vysloven. Pravděpodobně by se to dalo zvládnout, ale risk byl příliš velký.
Byli jsme navíc jen dva, přestože na takový ledovec by se mělo jít ve třech lidech. Roli hrál i náš velký váhový rozdíl a silný vítr. Parťák se na mě podíval a moje nezkušené já chtělo říct: „To zvládneme, vždyť jsme připraveni!“ Z mého pohledu to nevypadalo tak nebezpečně. Nakonec jsem ale v tichosti souhlasila. Věděla jsem, že má pravdu a riskovat nemá smysl.


Vteřiny od tragédie

Nahoře na ledovci jsme pak oba zpozorovali skupinu pěti lidí, kteří sestupovali z Ankogelu. Bylo evidentní, že tam vůbec nemají co dělat. Motali se nahoru a dolů, neměli cepíny a pravděpodobně ani přilby. Nedodržovali rozestupy, což nás utvrdilo v tom,
že nejsou spojeni lanem.

O tom, jak strašnou chybu udělali, nás přesvědčil následující okamžik. Čtvrtý ze skupiny uklouzl a spadl. Byla to neuvěřitelná rychlost. O první místo, kde se mohl zachytit, se jen odrazil a letěl dál. Naštěstí se zastavil až na úplně posledním možném bodě. Kdyby ne, o několik desítek metrů níže by se rozsekal o skály.

Stála jsem, skoro nedýchala a sledovala místo dopadu. Nehýbal se. V místě, kde jsme stáli, nebyl vůbec žádný signál, abychom zavolali horskou službu. Byl to strašně frustrující pocit bezmoci. První ze skupiny pro něj pomalu sešel a po chvíli se oba zvedli. Dlouho tam jen nehybně stáli, než se šnečím tempem vydali k nástupu. Všichni měli neskutečné štěstí. Pohled na člověka,
který letí desítky metrů dolů a od smrti ho dělí jen pár vteřin, se vám hluboce vryje do paměti.

Byl to další signál, že naše rozhodnutí bylo správné?


Když vás hory nepustí

Kvůli mizejícímu ledovci a mému operovanému rameni, které by těžkou ferratu taženou čistě za ruce nejspíš ještě nezvládlo, jsme odpískali i výstup na Hochalmspitze. Vzhledem k sílícímu větru jsme se také rozhodli pokračovat k chatě Osnabrücker Hütte a odtud se vrátit dalších 8 kilometrů podél přehrady zpět k autu.

Ráno jsme si chtěli vybrat alespoň nějaký alternativní jednodenní trek. Bohužel, ani to nám nebylo dopřáno. Parťák
se vzbudil se zcela zablokovaným krkem a zády, ze kterých se později vyklubala vyhřezlá plotýnka. Když se na to dívám
zpětně, jsem moc ráda, že nás vítr zahnal k autu už večer. Neumím si představit, jak bychom s vyhřezlou plotýnkou slézali
z hor od ledovcových jezer.

I když to vůbec nedopadlo podle představ, přesto byl i ten jediný den v horách neuvěřitelným zážitkem a za něj jsem vděčná.

Byla to tedy jen nepřízeň osudu, nebo nad námi celou dobu stáli strážní andělé? Toť otázka k zamyšlení....