Bon dia!
Od původní trasy a snadné procházky kolem jezer nás odklonily stavební práce v serpentinách. Ne nešlo o výstavu stavební techniky. Tady na horské silnici bagr fakt maká a plně naložený náklaďák má svůj cíl, takže milý řídiči, v pracovní době svoji káru píchni pěkně na parkoviště a k jezerům vyjeď spořádaně lanovkou. A nebo tady tudy pěšky. Ukazuje paní vertikální stoupání. Co se dá dělat, kopec za nás nikdo nevyjde. 36 stupňů pana Celsia patří do hry. Opřeme se do tkaniček a ani ne za hodinu, možná o chvilku dýl, jsme v sedle. Čistá krajina. Malé chodníčky, decentní značení, nulové odpadky. Červený kámen. Všude se třpytí krystalky slídy. Jsem v Pyrenejích. Poprvé v životě. Homole střídají sestupy, obzor je sevřený štíty na jejichž vrcholcích je pár čtverečních metrů sněhu. Tak asi 4 fleky celkem. Pokud si nejsi jistý, co je to za míru, tak flek sněhu je asi takhle krát takhle. 12 na 15 kroků. Nebo i jinak. Záleží na sluníčku.
Nečekaně brzy přichází zlatý hřeb. Nádherně modré ledovcové jezero a u něho koně. Skoro divocí. Krásní kluci, březí holky a hříbátka. Volnost koní dneska nemůže přebít nic. Ani průzračnost dalších jezer, ani výstup do 2707 ke slunečním hodinám. Kolem koní bezpodmínečně musíme. Nevyřčené tajné přání, aby Emma viděla divoké koně, se splnilo. Měníme trasu a procházíme cestičkou, kde stádo relaxuje. Podrbinkat, pokud se nechá. Rozněžnit se a ...a změnit směr. Už nejdeme na Tristaina a sousední kopčurik, ale támhle na štít se slunečními hodinami.
Turistická atrakce ve 2700 metrech je magnet. Ze strany, kterou jsme neviděli, sem vede highway a davy turistů, co vyjely lanovkou. Čeština? Co jsme tu, nepotkali jsme našince a teď celý autobus. Stačí se podívat na boty a rovnou zdravíme, Dobrý den, dobrý den. My už víme, vy jste z Liberce.... Zájezd zkušených pletaček svetrů a pekařek těch nejlepších povidlových buchet si na kopec do tří tisíc lanovkou skotačí v sandálkách, sukních, džínách.....

Kamenitá širší cesta pod sklonem 5adesát, 6edesát stupňů . Takovou cestu jsem běžela horské běhy. Popadám dech a divím se, jak jsem to mohla dokázat. Sotva lezu.... jenže... Jsem dávno nad vrcholem Sněžky a to znamená, že moje plíce přepínají na sherpa režim. Zkusím to. Rozbíhám se a v zátěžových botách vybíhám do sedla. Ola ola. Ozývá se za mnou. Popadám dech a hned prosím o foto. No! Why no?! Pán je vtipný, ale fotí. Tu Andorra. Tu Francie.
Nechavame atrakcí atrakcí.
Dáváme se na ústup mimo značenou trasu. Korytem, kde se po zimě prohnala kamenná lavina. Přísný sklon terénu vyžaduje hůlky a sestup v traverzu. Cik cak. Chvíli trápíš jednu nohu, chvíli druhou.
Splaz nás odměnil malým krystalem záhnědy, spoustou plátků slídy krásnými výhledy na modrokrásné hladiny pod námi.
Sestup je nekonečný. Pohled na krásu ledovcových jezer a koně cachtající se na mělčině těší srdce. Brutálně nás vypískávají strážní svišti, kteří vzpřímení na zadních pozorují vetřelce a varují svoje parťáky v kožichu před dvounohým nebezpečím.
Jsou hbití, než si ho stihneš cvaknout, už vidíš jen prchající bambulku ocásku.
Sestup je dlouhý, moc dlouhý. Vody sice máme dost, ale chmel by nebyl od věci. Když bude u lanovky otevřeno, dáme si jedno lokální.
Jak stoupáme po schodech k baru, sumíruji si v hlavě pozdrav. Už je pozdní odpoledne, takže nesmím říci Bon dia, ale dobré odpoledne! V hlavě si srovnávám pozdrav a slečně s úsměvem a pomalu, aby pochopila, že víc katalánských slov ze mě nevyrazí, odrecituji pěkně katalánsky, aby věděla, že vím: Bona tárda!
Ztuhne jí úsměv na rtech. V jejím pozdravu je vše, století sporů o území, boj menšin, možná i boj o euro a prezidenta. Buenas tardes! Jsem Španělka, ty ....