Teplota nad 24 stupňů Celsia je mým nepřítelem a na mořských plážích jsem vždy nejvíc ocenil dobrou knihu a pěkný výhled, takže jsem letošní letní dovolenou naplánoval do Polska, na pobřeží Baltu. Poznáš chladné moře, bratrský polský národ, a snad i nějaký ten kopeček dobudeš, sliboval jsem si.

Výběr hotelu na poslední chvíli, navíc s přísnými nároky na polohu vůči moři, kvalitu, design a v neposlední řadě úroveň snídaní, nás náhodně zavál do města Ustka. 

A nebudu teda lhát, jednou ze zásadních podmínek, i když před ostatními účastníky zájezdu utajených, byla takže blízkost alespoň jednoho vrcholku, jehož dobytím bych mohl přiložit plážové radovánky. 

Tím vrcholem byl závratných 40 metrů nad mořem vysoký kopec Ognica. Na mapě k němu z města vedla pohodlná přímá cesta, lemovaná pár vojensky označenými objekty, pravděpodobně součástí nějakého vojenského učiliště nebo čeho.

První pokus o výpravu na kopec selhal přímo katastrofálně. Než jsem stihnul usadit zájezd na pláži a sám vyrazit, přihnaly se navzdory všem předpovědím odkudsi ze Skandinávie temné mraky, s jasným záměrem spláchnout celou pláž do Baltu. Záchranu jsme našli v nedalekém vojenském muzeu, pod soustavou přístřešků, kde dokonce rozdělali taborák, na zahřátí promoklých davů. Fronta u stánku s občerstvením je tak dlouhá, že stihnu nastudovat, jak se v polštině objedná pivo, konkrétně dwie butelki jakiegoś polskiego piwa.

Druhý den je předpověď počasí stále stejná, tedy slunečno a bez deště, tak pro jistotu vyrážím i s deštníkem a teplejším oblečením, které samozřejmě vůbec nepoužiju a jen ho táhnu s sebou.

Vyrážím tou pěknou přímo cestou, která za chvíli končí plotem s bránou a zákazem vstupu do vojenského prostoru.

No nic, zatáčím na pěšinou podél pláže, mapy ukazují, že by mělo jít uzavřený areál obejít. Jdu příjemnou prošlapanou stezkou a dorazím na kolmou cestu, která očividně míjí ten vojenský areál. Po sto metrech zjišťuju, že nemíjí, že areál je očividně větší, než vědí mapy, a že i tady je brána se zákazem vstupu. Vracím se na svou stezku, která se ovšem na křižovatce odchyluje do pláže a míří kamsi do bažin. Po půl kilometru se ukazuje, že tam také končí, postupně užší a užší, očividně dle toho, jak minulí pěší postupně pochopili, že nikam dál nevede. Vzpomínám si, že v Polsku je velmi populární Jožin z bažin a mířím raději skrz křoví na pláž.

Mám za sebou asi dva kilometry z původních pěti, ale nechce se mi nic vzdávat. Podle mapy to vypadá, že bych mohl jít pět kilometrů po pláži, dostat se za všechny vojenské objekty, dostat se na cestu z nějaké vesnice na pláž a na kopec se dostat z druhé strany. Tedy kupředu!

Pláže Baltu jsou nádherné – široké, nekonečně dlouhé a lemované písečnými dunami. Po pláži se jde kupodivu dobře, pruh těsně u příboje je celkem pevný, a díky své přirozeně nerytmické chůzi se nemusím obávat ani případných pouštních červů, kteří by sem náhodou zabloudili z planety Arrakis. Je tu liduprázdno, jen občas narazím na nějakého běžce nebo skupinku důchodců s trekovými holemi. Po pár kilometrech dorazím k zátarasu z několika kůlů, s cedulemi se zákazem dronů a wstępem wzbronionym. Za stromy nad dunami vykukuje věž vysílače. No sakra.

Pár set metrů před sebou ale vidím skupinu lidí na pláži, i s nějakými dětmi, tak si říkám, že je to nejspíš jen nějaké doporučení a že místní ho zřejmě ignorují. Sebevědomě tedy pokračuju po pláži, míjím skupinky dětí a pohledem a úsměvem zdravím pána, který je hlídá. Jakmile ho minu, tak mi dochází, že všechny děti jsou chlapci kolem 12 let a všichni tři pánové, co je hlídají, mají maskáče. Je to nějaký vojenský tábor, samozřejmě že ten ve vojenském prostoru být může! Pokračuju bez zakolísání dál, jako kdybych měl v kapse povolení ke vstupu a dojdu až k dalšímu zátarasu, který zakazuje vstup z druhé strany. Tady to už vypadá na běžnou pláž, ale lidi tu na mě koukají jako kdybych byl ruský špion, co zpoza zátarasu vynáší státní tajemství.

Dostávám se k cestě do té nejbližší vesnice. Hned u pláže je velká červená cedule zřejmě se seznamem zákazů, potom nějaká boudička obklopená kamerami, které na ni míří ze všech stran, a dál vede chodník s lavičkami, plotem s ostnatým drátem na jedné straně a kamerami na straně druhé. Beru mobil, jestli není někde vedle i přívětivější cesta, ale zmizel signál mobilní sítě i GPS! A to už jsem myslel, že je vyhráno.

Opevněný chodník mě přivede k závoře s budkou, ve které sedí voják před několika monitory se záběry z kamer. To vidím zřetelně, protože přicházím zezadu, a budka má otevřené zadní dveře. Kdybych opravdu byl ruským špionem, tak mám práci hodně snadnou. 'Dzien dobry', zdravím vojáka, který se trochu lekne, a ja doufám, že nedostatek pozornosti nebude kompenzovat rychlou střelbou.

Volím taktiku ztraceného turisty a zhoršuju pravděpodobnost dorozumění pokusem o lámanou čecho-polštinu. 'Já Čech a ztraceny', začínám. 'Kudy możno jít?' ptám se. Voják mě pouští přes řetízek vedle závory a ukazuje na cestu k vesnici, že prý 'Na Modlinek możno.' Povzbuzen tím, že mě nezatýká, vytahuju mobil s mapou, ukazuju na vytoužený cíl téhle odysei a ptám se 'czy ze możno na Ognicu?' Voják přebírá mobil, točí mapou, točí mobilem, točí sebou, zrejmě ve snaze najít sever a orientovat mapu ke svému okolí. Důvěru ve schopnosti polské armády to moc nezvyšuje, ale to už přichází s verdiktem: 'niemożliwe, wstep wzbroniony,' ukazuje na cestu nejblíže vrcholu. Zklamaný děkuju, že mě nezastřelil a říkám, že jdu tedy do Modlínku, té nejbližší vesnice, a vyrážím. V tu chvíli na mě voják volá, ať hned zastavím - trochu se vyděsím, ale ukazuje se, že místo na Modlínek jsem neomylně vyrazil tou zakázanou cestou na kopec. Kvapně se omlouvám a urychleně mizím směrem, který ukazuje. Voják bude mít doma co vyprávět o pitomých českých turistech.

***

Jdu smutně do Modlínku, míjím rodinu s nafukovacím jednorožcem, a koukám do aplikace, jak moc těsně mi ten prokletý kopec uniknul. V nebližším místě ukazuje Horobraní 210 m vzdušnou čarou k vrcholu Jsem k němu teď blíž, než na cesta, kterou mi voják zakázal. To přece musím risknout. Poučen špionskými filmy vypínám mobilní signál a se slepou mapou a přikrčený vbíhám do houští. Pak dál skrze borůvčí, přes opuštěný železniční násep, údolíčkem se spoustou pěšin od zvěře a do finálního svahu, kde těsně pod vrcholem zaznamenávám výstup a urychleně bez rozhledu a vydechnutí mizím zpátky na cestu.

***

Pořídit nějaké vrcholové foto mě ani nepadne.

Čeká mě cesta zpátky po silnici širokou oklikou kolem celého vojenského prostoru. Podruhé to všechno riskovat nebudu, raději dám přednost nějakému obchodu s jednou či dwiema butelkami jakiegośi piwa polskiego.