Trasu jsem si naplánoval na mapy.cz, ale když jsem se podíval na profil, uvědomil jsem si, že bude lepší směr otočit, protože by mě na závěr čekalo prudké klesání, ze kterého by moje kolena neměla radost. Žena mě přibližovadlem zavezla na nádraží a cestou jsem sebral za jízdy Kejlův vrch (387m). To je tedy takové č. 0. Asi v 8:05 jsem byl v Hejnicích a začal stoupák na Ořešník (800m) č. 1. U Hejnic jsem sice mohl vzít ještě vrcholy Na Chatkách nebo Terouš, ale tušil jsem, že na konci budu rád za každý ušetřený metr, takže ty jsem si nechal na jindy. Ořešník potěšil, pamatoval jsem si, že to je malé bludiště z mnoha žuláků. Jen z něj ode mě nečekejte nějaké výhledy, protože s mojí závratí prostě na taková místa nelezu :-) Krátce před ním jsem potkal prvního pěšáka s hůlkami i batohem, který podle toho tu určitě přespával. Jinak byl zatím klid.
Nad ořešníkem už z počátečního kopce moc nezbývalo a následovala pohodová rovinka. Ta byla ukončená sestupem po kamenitých serpentýnách k vodopádu Velký Štolpich. Tak brzo ráno tam ještě nikdo nebyl, což asi jinak v pozdnější hodině je velká vzácnost. Protáhnul jsem se kolem něj, nad ním přešel po mostě a stoupal již po pohodové cestě k červené vedoucí od Krásné Máří. Začali už pomalu jezdit pumpičkáři, kterých jsem se na chvíli zbavil odbočkou na Na Skalce (963m) č. 2. Vrátil jsem se na hřebenovku a mířil k odbočce na zelenou. Už ne sám. Hajkoval se mnou roj much. Takové cosi, co Vám splašeně lítá nad hlavou, bzučí to a čeká, až konečně umřete vysílením a oni do Vás konečně budou moci naklás svá vajíčka. No asi to sami znáte. Taky jsem jim mohl imponovat svou vůní... :-) Zelené jsem se nedržel, šel jsem po panelovce a mířil na Polední kameny (1007m) č. 3. Miluji ten wow efekt, když i jinak na krásném vrcholu projdete pod stromem kryjící výhled a zničeho nic se najednou otevře široký výhled na krajinu před a hlavně pod vámi. Doporučuji každému tohle zažít, protože to nejde slovy popsat a štětcem vymalovat. Schválně sem tu fotku nedám. Dojděte si!
Čelem vzad a prakticky po přímce na Smědavská hora (1084m) č. 4. Na ni jsem ještě nikdy nebyl, ani před érou horobraní. Na úpatí trochu toho bahýnka po nedávných deštích. Zrádná místa předem prozrazovaly bílé chomáčky suchopíru. Nevím jak tento vrchol popsat bez samých superlativ, prostě nádhera. Škoda, a nebo právě naopak je dobře, že sem moc lidí nechodí. Cestu před sebou vidíte jen na pár metrů, jinak krásně meandruje mezi borůvčím. Božské ticho, krása kolem a nikde nikdo.
Sestoupal jsem druhou stranou dolů a napojil se na červenou spojnici mezi Smědavou a Knejpou. Bohužel zrovna v okamžiku, kdy tudy procházeli Hujerovi, které jsem slyšel už z dálky. Utekl jsem jim rychlým krokem a zahnul k Jizeře, kde byli Hujerovic č. 2, tentokrát příbuzní z Polska. Metereskum bleskum šup na Jizera (1122m) č. 5. Proti mně jsem potkal paní z ranního vlaku. Tady jsem si zavzpomínal na výlet, kdy jsem tu byl poprvé. S rodinou jsme tenkrát chtěli na výlet. Směrem na Ďěčín mlha, že by se dala krájet, směrem na Turnov taky a v Liberci nic. Zkusili jsme tedy jet na Smědavu a výšlap na Jizeru jako plán C a povedlo se. Tady byl modrák. Navíc asi v 1/2 začala v době podzimu oblast sněhu a stromy kolem jím byly parádně ozdobené. Z vrcholu opět fotky s rozhledem nemám. Navíc tam byl docela nával.
V útulně jsem poobědval chleba s hermelínem a vyrazil dolů, ale jinudy, opět neznačenou přímou cestou na Kneipu. Touhle cestou jsem nikdy nešel, stejně tak jako nějaká rodinka s batohama, která ji se mnou hledala a věřte nebylo to zas tak jednoduchý ji objevit. Poslali mě jako prvního s tím, že kdyby bylo nejhůř, tak mé ostatky budou pro ně varováním dál nepokračovat - miláčkové :-) Tady bylo o poznání mokřeji. Opět mnohé varování suchopýru. Moc jsem jim nezáviděl ty těžký batohy, na blatech člověkovi asi moc nepomůžou a v noci se tu nejspíš prohání i pes Baskervilský. Ze zdola se tu náhle zjevila běžkyně. To mi dodalo odvahu a víru, že pokračovat má smysl, pokud jsem teda neviděl bludného holanďana. S jednou trochu namočenou botou jsem dorazil na panelovku a odbočil doleva. Po cca 400m jsem zjistil, že opačně, takže zpět. Proč si taky zbytečně nějaký ten metr nepřidat. No a zrovna se z močálů taky vynořila ta rodinka. "Hele, pán je zase tady!" volali na mě :-) Přiznal jsem svoji chybu a vlastně mi i poděkovali, protože by prý odbočili taky tak.
U Knaipy hlava na hlavě, tak jsem ani nevyzkoušel místní samotoč a odskočil jsem bokem pro rutinní sebrání Štěpánovo návrší (1013m) č. 6. Zpět na Knaipu a po červený a modrý na Čihadlo (967m) č. 7. Vrchol jen do počtu, sice kousek od cesty, ale neprostupným lesem uprostřed ničeho, kam se člověk už nikdy nevrátí. Pak v pohodě na Uhlířský vrch (966m) č. 8 a odtud jen tušenou cestou na Milíře (1002m) č. 9. Společnost mi opět dělaly mouchy. Cesta sem je parádní, klikatí se borůvčím podobně jako na Smědavské hoře a taky jsem si z min. roku vzpomněl výstup na Brdo. Ke konci už cesta přestává pomalu existovat. K vrcholu se musí na cca 200m odbočit. No odbočit. Když prakticky není cesta, není ani z čeho odbočovat :-)
Při sestupu už celkem hezká cesta od traktoru je. Přes Mariánskohorské boudy jsem došel na Bučina (868m) č. 10. Protože se začala ozývat kyčel, natáhl jsem se na skále do mechu na záda a 1/2 hoďky odpočíval. Následovala Mariánská hora (874m) č. 11, vkročení do civilizace v Albrechticích a sebrání Světlý vrch (729m) č. 12 a Vyhlídka (661m) č. 13.
Původně jsem chtěl ještě na Tanvaldské Špičáky, ale rozbolavělé koleno mi to nedovolilo, tak jsem jen sešel na nádraží. I tak to byl krásný výlet za ideálního počasí.
