Noční let na Island nám ubral dvě hodiny věku a my ze ztemnělé Prahy letěli za sluncem. Na Islandu bylo o půlnoci jen šero. Čekali jsme na autobus a na ubytování do Selfossu jsme dorazili ve tři islandsého času, a to už svítalo J.

Po 20 letech jsem si konečně splnil sen a vrátil se na Island. Hodně se změnilo. Nová dálnice, hustší zástavba. I tam, kde dříve byla pustina. A kolem usedlostí vysazené stromy!

První den byl věnován zlatému okruhu, nebo spíše trojúhelníku. Nejdříve jsme se ale zastavili ve Skálhostu, kde bylo jedno z nejstarších měst, byl tam již v 11. století křesťanský kostel. Je to působivé místo a tady se toho moc nezměnilo. Stojí vedle sebe replika původní katedrály a provizorního církevního stánku ze 16. století. Je odtud výhled do kraje s řekou Hvítá.


A pak už jsme pokračovali ke Zlatému okruhu. První zastávkou byl vodopád Gulfoss. Má dvě patra. Horní je vysoký 11 m a dolní 22m. Je mohutný. Na přelomu 19. století chtěli investoři ze zahraničí vybudovat na vodopádu elektrárnu. Místní průvodkyně Sigríđur Tómasdóttir tomu chtěla zabránit. Její úsilí vyvrcholilo prohlášením, že pokud bude stavba zahájena, skočí do vodopádu. Vodopád se podařilo uchránit a stal se majetkem islandského lidu. Ten jí z vděčnosti za to postavil nedaleko sochu..





Zastavili jsme v Geotermální oblasti Geysir. Strokkur . Ten vyvěrá zhruba každých pět až deset  minut do výšky 15 až 20 m.....



Na závěr dnešní cesty zbyla procházka v oblasti Thingvellir National Park. Jde o nejstarší národní park na Islandu. Je úzce spojený s historií Islandu. Zde se scházel první parlament na světě. Od roku 930. Ale nejen s historií, je zde důležitá geologická oblast. Hlavní zvláštností je, že se tu potkávají americká a euroasijská zemská deska. Vlastně se tu rozcházejí. Průrvy jsou tu mohutné a působivé. Celé okolí je upravené pro příjemné procházky a s výhledy do ústí řeky Óxará. Na ní jsme viděli i nedaleký vodopád Óxaráfoss.


První den jsem absolvoval to, co jsem viděl před 20 lety. Kromě Reykjaviku. Tehdy to nebylo tak upravené, nebylo tam tolik lidí a bylo to divočejší. To bylo působivější.

Novým zážitkem už byla cesta lodí na Vestmanské ostrovy. Obydlený je pouze největší ostrov  Krásný kruhový výhled na ostrov Heimaey. Při pohledu zpět se mezi mraky ukazoval zasněžený vrchol sopky Eyjafjallajökull (dal jsem jí indiánské jméno: Ta, kvůli které nelétala 10 dní letadla. Byl to ohromující, nádherný pohled!


Prošli jsme se po přístavu, Skanzenem, prohlédli jsme si dřevěný kostelík (dar norského krále) a po silničce stoupali k odbočce na Eldfell, sopku, která málem v roce 1973 zničila město. Proudy mořské vody bya ochlazena valící se láva, takže se zastavila v ulici na kraji města. Dosud jsou vidět vysoké valy, které takto vznikly. Po hraně kráteru jsme vystoupali na vrchol. Krásný kruhový výhled. Při sestupu jsme procházeli porostem modré lupiny, která se tu nekontrolovaně množí k nelibosti ochranářů, ale která probarvuje v tomto období krajinu.


Další den byl naším cílem Reykjavik. Ten jsem měl prochozený, ale tam, kde nic nebylo, teď byla hustá zástavba. Dopoledne nám nevyšla výprava za velrybami. Neviděli jsme kromě racků nic, ale už jen ta jízda na rychlém člunu na moři byl úžasný zážitek.

Odpoledne jsme měli jednoznačný cíl. Nejnižším a nejsevernějším dobytým vrcholem se stal Laugarás (47 m.n.m.) a nejzápadnějším Öskjuhlith (59 m.n.m.).

Nemohl jsem nenavštívit Hallgrímskirkja. Tato moderní katedrála je úžasná a výhled z vrcholu nezapomenutelný. Celý Reykjavik je jak na dlani a tentokrát mi tu svítilo sluníčko. Odtud bylo vidět, jak moc se rozrostl.

Cestu městem jsme si zpestřili posezením ve zdejší hospůdce. Kromě nás tam byli jen místní, a tak jsme si užili trochu islandské atmosféry.

Cestou do Selfossu jsme se ještě v Rejkjaviku zastavili u vily Höfthi, kde se sešel Raegan s Gorbačevem.

Na závěr dne jsme se ještě prošli ke kostelíku v Selfossu. Milá procházka kolem divoce se valící řeky, půvabný kostel s malým hřbitovem vedle. Na dalším hřitově v Selfossu odpočívá světový velmistr v šachu Bobby Fischer…

Další den skončilo slunečné počasí a začaly islandské deště. Terénní autobus nás vyvezl do druhé největší geotermální oblasti. Cestou jsme zahlédli Heklu. V jednom místě nám zatrnulo, jak byl autobus ve svahu na nezpevněné cestě nahnutý!

Duhové hory v parku Landmannalaugur jsou krásně barevné. Z plošiny, kde stála vozidla, kde byl kemp na kamení, jsme vyrazili po zeleném trailu k sopce Brenniseinsalda (881 m.n.m.). První část vedla kolem říčky, která měla jméno podle sopky. Pak jsme odbočili do rozsáhlého lávového pole a úzkou kamenitou pěšinou jsme prošli do sedla pod sopkou. Tam jsme viděli průrvu, odkud stoupala pára s vůní síry. Majka se rohodla, že na vrchol v dešti nepůjde a nabídla mi, ať jdu na lehko. Bez foťáku a bez baťohu. Počká v sedle. Nahoře byl úžasný výhled a byl to jeden z mých nejkrásnějších zážitků z Islandu…




Když jsem scházel z vrcholu, průvodce rozhodl, že půjdeme přes vrchol a sejdeme na odvrácené straně. Musel jsem zavolat Majce, aby šla sama k zaparkovanému autobusu, s dvěma batohy a dvěma zrcadlovkama, bylo mi jí moc líto, ale dala to…

Sešli jsme se až u horkého pramene, v kterém se část výpravy cáchala. To už přestalo i pršet.

Přejezd ze Selfossu směrem na východ do hotelu Laki nám zabralo celý den. Naštěstí bylo hodně zastávek na zajímavých místech.

První zastávkou byl vodopád Seljandsfoss. 60 m vysoký vodopád jsme obešli. Pohled za vodní stěnou byl krásný a neobvyklý.

Druhý vodopád Skögafoss bal také 60 m vysoký, ale mnohem mohutnější. Říčka Sköga odtud míří do moře. Působivé místo. Majka se šla podívat na vyhlídku nad vodopádem.


Ke splazu ledovce Sólheimajókul jsme se kousek prošli. Všude byla doporučení, aby se nechodilo ze stezky. Nebezpečí, že se propadneme – sandur? Došli jsme až k jezeru, které vzniká odtáváním ledovce. Po něm pluly i odlomené kry. Čelo splazu bylo docela široké a obarvené popelem ze sopky. Jeden z dalších turistů se v jezeru z ledovce vykoupal!

Další zastávka byla na nejjižnějším mysu Islandu Dyrhólaey. Téměř všichni vyrazili ke skalám, aby viděli papuchalky. Ale my a ještě jedna dvojice jsme vyrazili k majáku. Po silnici to byl kousek cesty, ale věděli jsme, že to bude dobře schůdné. Nahoře, nad majákem se nám podařilo zaregistrovat vrchol Dyrhólaey (110). Došli jsme k majáku a pak cestou kolem útesů sestoupili zpět. Myslím, že jsme cestu zvolili správným směrem. Z útesů jsme viděli jak poletujících pár papuchálků (třeba půjdou z RAWu zvětšit), tak Majka skalní bránu, takže byla i ona spokojená. Byl tu i výhled na černou pláž a na zkamenělé troly.

Tam jsme odjeli z Dyrhólaey. Ale mně se nechtělo do deště. Udělal jsem jen pár obrázků a vrátil se. Prý tam je jeskyně s vysokými skalními sloupy (čedič?).

Projížděli jsme rozlehlými lávovými poli. Lišila se od sebe podle sopky a času erupcí. Zastavili jsme se v Katla Geoparku. Mech byl první rostlinou na suché zemi. Trvá to dlouho a je třeba mech chránit, může ho poškodit i malý tlak. Je tu vyhlídka. Zastávka ve Víku byla poslední a hlavně kvůli nákupům.

Déšť nás provázel i další den. Jeli jsme na Jökulsárlon, jezero pod ledovcem Breithamerkurjökul. Moc jsme se těšili na fotografování ker. Plují po něm kry, které se z ledovce odlamují. Vlivem přílivu a odlivu pendlují mezi oceánem a jezerem, dokud kry neroztají. Nám pršelo, takže krásná modrá nevynikla jako v slunci. Po jezeře jsme jeli na obojživelném autě Studebaker.

Od jezera jsme se přesunuli do parku Skaltafelljögul. Větší část výpravy šla k vodopádu, pár lidí (i Majka) šlo na druhou stranu k ledovci a někteří jsme zůstali už v suchu. Venku stále pršelo.

Poslední den jsme se vraceli zpět na západ přes místa, kudy už jsme jeli. Ale ve Víku jsme si všimli, že jsou odtud vidět dobře zkamenělí trolové. Až do Rejkjaviku. Tam jsme odbočili směrem na jihozápad. Zastavili jsme u mostu, který i zde vede přes průrvu mezi zemskými deskami. Další zastávkou bylo úbočí hory Sýrfell (93 m.n.m.). Bylo tu hodně horkých pramenů a vyhlídky na ně. My jsme se chtěli s Majkou vyškrábat na vrchol, ale buď se tam nedalo vyjít, protože to bylo chráněné území (mechy a porost) nebo jsme nedošli až k přístupové cestě.  Cestou k Modré laguně jsme obdivovali nedaleký maják a na pobřežních útesech sochu alky velké, která již vyhynula.

Do Modré laguny jsme jeli přes horké lávové pole, všude kolem nás se ze země kouřilo. Kolem areálu jsou vysoké valy nahrnuté z lávy, aby tuto turistickou atrakci uchránily. U průjezdů mezi valy stojí těžká technika, aby při problémech s erupcí byla po ruce.

Pak jsme jeli do nedalekého hotelu. To už jsme viděli i žhavou lávu prorážející valy. Pro nás to nebyl moc uklidňující pohled. Při průjezdem Grindavikem mi bylo z toho pohledu smutno a bylo mi moc líto lidí, kteří tu museli zanechat své domovy. Smutný poslední zážitek z nádherné dovolené na Islandu.

Opět se mi Island moc líbil a už teď vím, že se tam ještě jednou vydám, na sever…..

                                                                  

                                                                                                                                         Milan63