Zarezervovali jsme plachetnici pro 10 lidí a začali se těšit. Úplně jsme se viděli v tom průzračném moři a la Karibik. Nalodit jsme se měli v sobotu, ale vyrážíme už ve středu, cesta je dlouhá a ještě stihneme nějaký ten výlet. Večer za hustého deště stavíme stan někde kousek od silnice v Dolomitech. Druhý den vyrážíme ze sedla Passo Pordoi na pěknou třítisícovku. Stoupáme pěšky, přece nepojedeme lanovkou. Jeden vrchol by se snad dal uložit i zespodu, zbývá 10 m, ne nebudu máčka, dám to shora! Jenže, zatímco dole lilo, nahoře sněžilo (na začátku července?) a připadlo dobrých 10-15 čísel. Nahoře furiantsky říkám, jen si odběhnu na kopeček a doženu vás. Hmmm ... Po chvíli smýkání po zmrzlé suti a sněhu to vzdávám a pokorně se vracím na sněžnou stezku, kde mi v dáli mizí zbytek rodiny. Obloukem obcházím ještě jeden vrchol, ale další dva už mi neuniknou! V tom sněhu nic moc, ale Sass de Forcia Orientale (2880m) a P.ta de Joel (2945m) jsou moje. S rodinou se sejdeme na dnešní cílové hoře Piz Boè (3152m), na které jsem letos první! Z horobraníků samozřejmě. Zpět se smýkáme sněhovými poli a ukládám ještě Le Ponte (2791m).

V sobotu dorazíme do Nettuna, jižně od Říma, kde se máme nalodit. Po spoustě průtahů, italové mají na všechno spoustu času, nám oznámí, že loď není v dostatečném technickém stavu, aby dojela na Sardinii. Co teď? Jinou loď narychlo neseženeme, takže změna plánu, pojedeme jen na Pontinské ostrovy, blíž Itálii, kdyby něco. Můžeme tedy v autě nechat cajky na lezení, protože tam asi nic nebude. Nevěřila bych, co se do té lodi vejde věcí, kajutky jsou malinké, ale všude jsou poschovávané úložné prostory a i ta kupa jídla a balených vod na týden pro 11 lidí se tam vlezla. Vyplouváme za romantického západu slunce. Romantika končí u ostrova Ponza, kem jsme dojeli v noci a nechytla se kotva. Tak popojedeme a zkusíme to znova. Nejde nastartovat. To snad... Jdeme se na to vyspat, kotva se napodruhé naštěstí chytla. Druhý den plachtíme zpět do Nettuna, kde nám startér po dohodě vymění. Jsou vlny jako prase, a tak nám nedoporučují vjezd do mariny. Křižujeme sem a tam před marinou než nám konečně pošlou asistenční loď. Dva maníci na motorovém gumáku nás v okamžiku, kdy skasáme plachty, dotlačí do mariny. Tak to by bylo.

Vzhledem k tomu, že známe italy, oprava jim bude trvat, tak dáme intermezzo a jedeme přímým vlakem do Říma. Řím je krásné město, dojem trochu kazí jen všudypřítomné ohrazení památek, hordy lidí a neskutečné vedro. Dnešní jediný úlovek je Colle Vaticano (75m), hned mi naskočil další stát a navíc kompletní, to se to sbírá :o) Mezitím startér opravdu vyměnili, ale jak říká kamarád Vláďa, elektrikář, mají to tam rozhašené celé, je jen otázkou času, co se popeče dalšího. Ten rádoby opravář, co tam pobíhá s univerzálním šroubovákem působí dost směšně. My už se ale moc nesmějeme. Alespoň jsme usmlouvali dva dny navíc, za zdržení. 

Vyrážíme až ráno, druhý pokus. Ostrůvky sopečného původu v Tyrhénském moři jsou krásné, kotvíme u neobydlené Palmaroly. Je tu průjezdná jeskyně, kam se vydáváme na "prdlavce" (=gumový motorový člun pro max 4 lidi) a na paddlech. Zavětřila jsem prvovýstup, ale záhy jsem zjistila důvod. Za úmorného vedra stoupáme kozí stezkou (značena jako zpevněná cesta), která se mění na úzkou pěšinku a ze sedla už se po hřebínku prodíráme hustými trnitými křovisky. Jak to jde ukládám vrchol Monte Guarniere (253m) a pokračujeme do zátoky na druhé straně ostrova, kde je restaurace pro výletníky a přístaviště lodí (z pevniny sem jezdí na fakultativní výlety, zřejmě). Výhledy jsou krásné, o tom žádná, ale v okamžiku, kdy se nám cestička ztrácí a my spaření, ulepení, podrápaní na rukách i nohách se prodíráme křovisky, tak to už se moc nekocháme. Je to takový boj o přežití. Vylezli jsme u nějaké soukromé haciendy, a rychle nadrzo probíháme vrátky, do těch keřů už nikdy! Dole na pláži skáčeme do chladivého moře, abychom solí vypálili všechny tržné rány. Krásný to horobranický výlet.

Vyhlídla jsme si jheště jeden vrchol na ostrůvku Ventotene, kde jsme dokonce kempili v marině přes noc, ale po souši se k němu nelze dostat, přístupové cesty jsou soukromé. Dal by se asi cvaknout nablížením od moře, ale na to už nebyl čas. Během naší plavby, krom toho, že se nám podělalo ještě čerpadlo, takže jsme se zasolení od moře nemohli osprchnout natož umýt nádobí a krom toho, že nešla vytáhnout kotva (nakonec ji vytáhli na kliku, ale byl to boj, takže už raději nespouštět), jsme si vyběhli ještě na jeden kopec na ostrově Ischia, a to Monte Epomeo (788m), je moc pěkný, s parádními výhledy a skálami, ale raději v jiném ročním období. Když jsme se vrátili k lodi, čerpadlo bylo provizorně uvedeno do provozu a ručně byla hozena náhradní kotva (kterou jsme náhodou našli v jednom z úložných prostorů), takže hurá, kotvíme! Ti naši chlapi šikovní. ALE! Pro změnu nejde vypnout motor. Tvl, nikdy si nepůjčujte starší loď, to je snad nějaká DIY půjčovna, klejeme jako námořníci.  Nakone chlapi vypnou přívod nafty a je vymalováno. Teď ještě abychom ráno nastartovali.

Plavba byla navzdory všem peripetiím úspěšná, moc se nám to líbilo, někteří jsme byli takto na moři poprvé a navíc nikomu nebylo špatně, jen na začátku, když byly velké vlny. Užili jsme nespočet východů a západů slunce, šnorchlování, plavání, paddleboardingu a plachtění (někdy jsme jeli v takovém náklonu, že nám jídlo padalo z poliček :o). U Ischie jsme potkali delfíny, plavali kus s naší lodí. Neskutečný zážitek. Kapitán Dan potom zaslouží velkou pochvalu nejen za to, jak to zvládal svým umem, ale i nervama. Počasí bylo celou dobu luxusní.

Na zpáteční cestě z Nettuna jsme přespali v kempu Arco a z Riva del Garda si střihli žebříkovou ferratu del´Amicizia na vrchol Cima Sat (1245m) a po vojenském chodníku s tunely jsme sešli přes Cima Rocca (1090m) do vesnice Biacesa. Poslední výlet byl opět v Dolomitech, původně jsme chtěli k Tre Cime, ale od jezera Misurina byla taková fronta aut, že jsme změnili plány (v tom jsme dobří) a vyšli si na Monte Piana (2324m) a Monte Piano (2306m), odkud jsme měli na Tre Cime výhled a lidí pomálu. Všude památky z 1. svět. války - tunely, staré koleje s důlním vozíkem, zákopy, mohyly, ... a pěkné počasí.

Dovolená trvala 15 dní, kopců nasbíráno jen 11, ale opravdu zasloužených (krom Vatikánu tedy, ten byl tak trochu zadarmo), ale hlavně moře zážitků! Jako bonus, splněna Letní výzva - Tři pohoří. Co víc si přát.