31.1. 2025


          Zimní vandr byl v plánu na přelom ledna a února. Chtěly jsme vyrazit do Brd tak jako tak, neboť to je země trampům zaslíbená a složit hlavu v tábořišti by neměl být velký problém. To, že byla nakonec pro nás ještě včas zveřejněna Brdská hřebenovka, bylo jen pomyslnou třešničkou na dortu.

         Plány se nám snažily překazit okolnosti v podobě zdravotních komplikací různých členů rodiny i nás samotných, nakonec jsme se ale v pátek se sedmou hodinou večerní na krku ocitly v Černolicích, našem výchozím místě. Za svitu baterek jsme vyšláply na Červenou hlínu (467 m), která je navíc do barev i prvočísel. Terka tu slaví 1000. výstup, což chce rozhled, takže jsme se podsmýkly pod řetězem se zimním zákazem vstupu a vystoupaly nahoru na Korunku. Cestou dolů jsme si teprve všimly cedule s upozorněním na kamerový systém, což ségra zhodnotila konstatováním, že možná budeme zítra v pořadu Na stopě :)).



          Rozhodly jsme se co nejvíce posunout, abychom měly větší náskok :)) a pohodovější sobotu, a šly ještě na Dobřich (523 m), což je mimojiné též prvočíselný vrchol. No paráda :)) Za Dobřichem jsme to zalomily do lomu, kde stojí lesní srub - běžně zavřený, ale aspoň zázemí na terase je taky fajn. Daly jsme si malé plechovkové šáňo na oslavu 1000. vrcholu a na zdárný průběh akce a očekávaly klidnou noc.



          Klidná opravdu byla, ticho a tma jako v hrobě, ale teplota klesala a klesala, což jsem poznala tak, že mi poprvé v životě byla ve spacáku zima. Ségra se teda nedivila, protože můj spacák je hodnocený jako “letní”, jenže já celý život měla studený odchov, takže v létě se v něm peču a i v jiná roční období mi vždycky pohodlně stačil… No co už, tak jsem na sebe navlíkla všechno, co šlo, a víceméně se do spacáku celá zavřela. A přežila jsem. 


4,9 km



1.2. 2025


          Přivítalo nás krásné mrazivé slunečné ráno. V klidu jsme se pobalily, nasnídaly a vyrazily na Skalku (553 m), kde zrovna řádili s motorovými pilami. Byly jsme o to víc rády, že jsme si snídani nenechaly až sem, tady by nebyl klid… Také se tu ukazovalo, že slunná sobota vytáhla hodně lidí z děr.



          Pokračovaly jsme k Červenému kříži (548 m) s černou historkou. Pak už nás čekalo občerstvení U Dernerů v osadě Na Rovinách a to vám musíme říct, to bylo žrádlo! Filírovaná panenka v pepřové omáčce a gratinovanými bramborami nám vytvořila nebe v hubě i v žaludku. Vybatolily jsme se ven a zařadily se do procesí. Za chvíli nás to začalo trochu štvát, a to rozhodlo, že odbočíme k vrcholu Vrážky (577 m), i když jsme původně chtěly celkem striktně jít jen hřebenovku. Zmátly jsme také jednu vyvoněnou hodobožovou rodinku se psem, která se vydala v našich stopách a pak nás jen nedůvěřivě sledovala, když jsme je míjely zpět. Vrážky ale byly celkem trefa, protože další prvočíslo….





          Na Soudném (574 m) opět řádili pilčíci, jakože fest přímo na kótě, tak jsme se jen přiblížily na dohled kanystrů s benzínem, zalogovaly a vrátily se zpět na cestu. Největší davy už přešly, v řeči jsme si spokojeně vykračovaly, když tu náhle ejhle leží v pangejtu peněženka. Vypadala zteřele a nám se nechtělo s batohy ohýbat, ale nakonec se Terka jako ta mladší z nás pro tu ošuntělou věc sehnula. Prolustrovaly jsme ji a nestačily se divit. Peníze české i evropské, dvě platební karty a několik karet věrnostních, zdravotní karta, lítačka, řidičák, občanka, zkrátka co je libo, jen to telefonní číslo a piny ke kartám chyběly. No a nakonec jízdenka z autobusu s dnešním datem. To rozhodlo a my rozjely pátrací akci. Nebudeme vás unavovat detaily, podařilo se nám napojit na maminku toho ubožáka, který, jak se později ukázalo, vůbec netušil, že má kapsu děravou. Při setkání a předání byl viditelně pobavený, že se mu to stalo poprvé, což mi bylo jasné, protože jinak by nenosil všechno pohromadě…

          Řešením tohoto veskrze záslužného činu nám cesta rychle uběhla a my logovaly Stožec (605 m). U přístřešku nad ním jsme na chvíli shodily batohy. Autoři hřebenovky doporučují odolat vábení okolních vrcholů a pokračovat pralesem podél rezervace, my ale potřebovaly písmena do tajenky, tak jsme si dovolily neposlechnout a šly na Lišku (642 m) a Charvát (641 m). Pak už jsme se poslušně pěšinkami vrátily na hřeben a slušně zatměly v kamenitém terénu ještě před Hradcem (628 m). Potmě jsme slanily dolů na červenou a trochu si oddechly. Cestou na Studený vrch (660 m) jsme poprvé a naposledy narazily na sněhový poprašek, takže tenhle kopec nemá své jméno jen tak :)). Hlavu jsme složily v jednom ze srubů, kvůli kterým jsme cílem zimního vandru zvolily Brdy, a já tak nezmrzla a přežila druhou, ještě mrazivější noc.


21, 9 km



2.2. 2025


          Ráno jsme vyšly s rozbřeskem. Snídani jsme si daly na Kuchyňce (636 m), ale nic jiného kromě jména vrcholu nenasvědčovalo tomu, že bychom to měly nějak ulehčeno. Snad jen ze Čtyřmezí do toho kopce celkem vyhládne… Následovala krásná partie podél přírodní rezervace na Malý vrch (628 m). Pod ním vede za silnicí náznak pěšiny na Provazec (640 m), po které jsme se vydaly. Sice se pak ztrácí, ale na Velkou brdskou zeď jsem byla celkem zvědavá, a tak jsem si jen v závěru trochu zanadávala na krkolomnou cestu po kamení, ale jinak spokojenost.




       
             Ve výzvě je však až Holý vrch (631 m) za Provazcem, asi abychom si brdskou zeď prohlédly v celé její kráse a došly si pro další prvočíslo. To bylo jediné štěstí, protože jinak stála cesta celkem za prd. Žádná tam totiž není a my šly natěžko, takže vykácené holiny v pohodě, ale prodírání mlázím přes prořezané nálety a balancování po kamenech nám ubíraly síly a čas. Nešly jsme proto potom zpátky, ale pustily se rovnou dolů a cesty po těžařích nás napojily na červenou necelý kilometr před Komorskem.



          Do splnění první úrovně hřebenovky zbýval Plešivec (654 m). Nasadily jsme vrtule a všechny zbývající síly na přesun na tento pomyslný Olymp. Ráno bylo zataženo, ale teď už svítilo slunce, a tak nejen bodový bonus za splněnou první úroveň hřebenovky, ale i daleké výhledy ze skalní plošiny nám byly odměnou…




          Následující scénář je také typický. Pohoda, radost a uspokojení, příjemná únava, spousta pocitů ke sdělování a spousta plánů do budoucna … a pak zjištění, že jestli nepohneme zadky, tak nám to z těch Lochovic vážně ujede… No, neujelo… Uf.


18, 1 km