Bukovské vrchy (2022)

Počtvrté a naposledy s Josefem na podzimním toulání po Slovensku. Volba tentokrát padla na "neoficiální" část Stezky hrdinů SNP, tedy na úsek od  Kremence po Duklu. Tedy, alespoň jeho polovinu, tu další někdy jindy a protože z Josefa, aka Joža se stal šťastný otec věnující se rodině, asi i s někým jiným. Bukovské hory, nebo chcete-li Poľana, Vlčí hory a mnoho dalších jmen jsou nejvýchodnějším Slovenským pohořím a jsou úžasně opuštěné, plné malin a ostružin a jak se dočtete dál, občas se tu najde i tygr či zlotřilá veverka.

Úplně na začátek malá poznámka - vždy, když jsme s přítelem Bobrem chodili po Slovensku, zásadně jsme se vzájemně oslovovali Jaro a Jožo. Vycházeli jsme z našich křestních jmen, které jsme takto "poslovenčili", z Jaromíra se stal Jaro a z Josefa Jožo. Josef se navíc pokoušel v exponovaných chvílích s domorodci ve slovenštině i komunikovat pomocí rozvitých vět, ale vždy z toho vyšla podivná směs polštiny, češtiny, slovenštiny a ruštiny, kterou studoval na základní škole a nerozuměl mu obvykle vůbec nikdo. Ukázalo se, že slovenština nevznikne tak, že mluvíte česky a pouze místo "a" dáváte "o" a "el"vyslovujete tak, jako když si člověk skřípne přirození do svěráku.

Po ranním probuzení v příjemně drncajícím lůžkovém vlaku RegioJet (Slovensko ještě není v budování železniční infrastruktury tak daleko, jako my) jsme se před Košicemi sbalili, zhltli snídani doručenou sličnou stevardkou a vystoupili z vlaku. Košické nádraží nás uvítalo v nádherném retro stylu konce osmdesátých let - rozvětvené, špinavé kolejiště s vůní dehtu, zpustlá nádražní budova a čilé lidské hemžení. Jak Jožo podotkl, příště pojedeme s ČD, protože ti vypravují lůžkový vlak z Prahy až do Humenného, kam teď musíme jet přípojem.

Vyhledali jsme tedy příslušný vlak a uctili minutou ticha právě opuštěný žlutý vlak s jeho komfortem. Tady se jezdí v retro vagónech a má to grády. Hodně dělají východniari, kterých neustále vlakem cestují celé tlupy. Taková tlupa sestává z různě tmavých chlapců, mužů a stařešinů, kteří mají ale společné to, že neustále kouří, křičí na sebe nesrozumitelnou hatmatilkou sestávající z krátkých hrdelních hlásek a non-stop vcházejí a vycházejí z vagónu. Pokud vlak stojí, tak na nástupiště a zpátky, pokud jede, tak mezi vagóny. Běžný Slovák oproti tomu pouze buď strašně nahlas telefonuje, aby zbytek cestujících seznámil s tím, že cosi kamsi najebal a ono to nedrželo, nebo si pouští na telefonu na celý vlak příšerné zvuky, které pravděpodobně považuje za hudbu.

Takto příjemně nám tedy utekla cesta do Humenného. Trať byla krásná a bylo se na co dívat, vlak se klikatil mezi kopci a stále mírně stoupal. V Humenném jsme naštěstí nemuseli vystupovat, protože jel i dál, až do Sniny, kde už ale bohužel končil a my museli opět přestoupit na lokálku, tentokrát do Stakčína. Ta byla sice moderní (vyrobená u nás v Plzni ve Škoda Transportation, jen oproti ČD natřená v barvách Železničnej spoločnosti Slovensko, tedy na červeno), ale vpřed se pohybovala rychlostí zhruba 15 až 20 km/h a měla pravděpodobně zaseknuté brzdy, nebo jí hořela nějaká gumová část. Josef nadhodil i myšlenku, že soupravu táhnou koně.

Krajina se měnila od industrializované směrem k nádherně zpustlé a zapomenuté. Ve Stakčíně na nádraží už nebylo prakticky nic, ani ten Stakčín, tam jsme museli ještě asi kilometr či dva dojít pěšky. Samotné městečko bylo poměrně dlouhé, takže nám dost času vzalo, než jsme se přes něj dostali, ale podařilo se a my zakotvili u malého motorestu, kde jsme se osvěžili místním pivem značky Zlatý Bažant. Řidič velkého traileru, který se byl také osvěžit pivem, nám nabídl, že by nás svezl a to dokonce až nahoru na hřebeny, protože tam jede pro dřevo, ale naše prvotní nadšení vzalo za své, když se ukázalo, že jede do Ruského sedla, tedy na místo, kam chceme dorazit až za dva dny. Sice by nás vyvezl až nahoru, ale přišli bychom o tu nejhezčí část.

Šli jsme tedy stopovat před motorest a střídali se po deseti vozidlech, dokud nás nevzal starší chlapík v osobáku. Cestou nám vysvětloval, jak to bylo všechno doopravdy během 17. listopadu 1989 a že Havel byl americký agent. Ať si žvaní, říkaly naše pohledy, když se střetly, hlavně, že nás veze. Vyhodil nás na křižovatce u Topoľy a my stopovali dál. Další borec nám cestou do Uliče, kde končil, poutavě líčil, jak tu už brzy postaví obrovský zážitkový park a vydělá miliony.

V Uliči měli v parku hezkou sbírku modelů dřevěných kostelíků, kterou si Jožo hned nafotil. Sotva jsme popošli za zatáčku, vzal nás mladý muž v drahém Mercedesu a varoval nás, že na Ukrajinské straně hranice utekl tygr a teď běhá v lesíku za Novou Sedlicou a čeká na zbloudilé turisty. Trochu nám tím nasadil brouka do hlavy. Nás ovšem vysadil hned vzápětí v obci Uličská Krivá, před Chrámem svatého Archanděla Michaela. Dřevěný kostel jakoby z oka vypadl jednomu z těch modelů před chvílí. Dali jsme si každý na posilněnou dva nanuky, protože vedro začínalo nabírat na obrátkách a počkali na autobus, který nás dovezl do našeho cíle, na konečnou do Nové Sedlice.

První hraniční sloupek za Kremecem směrem na západ

V Nové Sedlici skutečně končil svět a začínaly hory. Stoupali jsme po červeně značené Východokarpatské magistrále vstříc dobrodružství a nenápadně se rozhlíželi, jestli se někde v křoví nemíhá černo oranžový kožich. Po uvítacím mírném stoupání cesta nabrala příkrý ráz a my se vyškrábali ke Skládce pod Kýčerou (525 m n. m.). Kýčera je slovenské označení pro kopec homolovitého typu, který stojí osamocen. Značka naštěstí nevedla přes Kýčeru, ale kolem. I tak to byl krpál jako hovado. 

Na Temném vršku (942 m n. m.) jsme se napili a nastalo opět klesání. Takové mrhání nabytou výškou! Nicméně, les se zvolna změnil v krásný prales a dole u Stužického potoka už to byla krutopřísná divočina. Za mostem přes potok byly ještě patrné zbytky staré úzkokolejky. Následovalo dlouhé a prakticky nekonečné stoupání na Slovensko - Ukrajinsko - Polské trojmezí, vrchol Kremenec (1221 m n. m.). 

Pěšina se vinula vzhůru Stužickým pralesem a celý výstup byl zpestřen prakticky jen dvěma, zato ale výraznými věcmi. První byla studánka, kde jsme zahubili vlky a ta druhá lesní požár, který číhal asi 30 metrů za studánkou. Zatímco Jožo chodil pro vodu a snažil se doutnající a jiskřící zbytek kmene hasit, já volal na 112. Operátorka přislíbila zásah, ale až do večera jsme neslyšeli ani hasiče, ani vrtulník. Pokračovali jsme vzhůru a závěrečným trhákem se vyškrábali k hraničnímu kameni na Kremenci (1221 m n. m.). Tady jsme chvíli zvažovali, jestli si neudělat ještě krátký výlet na Wielkou Rawku (1304 m n. m.) do Polska, ale rozhodli jsme se raději pokračovat rovnou po hranici na západ.

Konečně začala cesta, kvůli které jsme sem přijeli - hřeben Bukovských vrchů. My jsme je tedy přejmenovali na Ostružinové vrchy, protože tohle lesní ovoce tu rostlo po obou stranách cesty ve velkém počtu. Ty slovenské byly tedy popravdě o něco lepší. Po příjemné hřebenové cestě jsme došli na vrchol Kamenná lúka (1200 m n. m.). Cesty tu vedou paralelně dvě, jedna na slovenské straně, pak je hraniční křovíčko a za ním druhá a polské straně. Na slovenské straně je Národní park Poloniny a v něm pak ještě Národná prírodná rezervácia Stužica, na polské straně Bieszczadzki Park Narodowy. Pro úplnost, na Ukrajině mají hned za SK/UA hranicí taky chráněné území, komnkrétně  Ужанський національний природний парк česky Užanský národní park. Ale zpátky ke Kamennej lúke, byl z ní krásný výhled na polskou stranu, na celý protější hřeben s dominantním vrcholkem Dil Szelesisty (1137 m n. m.). Po šíleném stoupání na Kremenec byla tohle pro naše nohy příjemná odměna. Počasí nám navíc přálo a babí léto se rozhodlo ukázat se ve své plné síle a kráse.

Útulňa Pod Čertaží - polská edice, bohužel není tygruvzdorná

Dalším vrcholem byly Hrúbky (1186 m n. m.), ale mám pocit, že název není odvozený od gramatické chyby, ale od terénu a povrchu - bylo to tu vcelku hrubé a neupravené, prostě Karpaty... a posledním dnešním vrcholkem byla Čierťaž (1072 m n. m.), na kterou jsme vlastně už jen sklesali. Čas ale pokročil, takže jsme se pohodovým tempem přesunuli ještě níž, do sedla k útulně pod Čierťažou. Byly tam dvě - na polské straně altán ze solidních klád, s ohništěm a lavičkami, kde jsme si už za tmy udělali večeři, tradiční steaky a pivo a pak se kvůli nevyslovenému slovu tygr přesunuli na slovenskou stranu, kde byla chatička uzavíratelná. Zase v ní tedy řádil gang myš - veverka, který jsme uprostřed noci odhalili rozsvícením baterky. Myš konzumovala jídlo z batohů na zemi, veverka visela na pytlíku s jídlem, který si Jožo pověsil ke stropu.

Zdál se mně jeden díl Toma a Jerryho.

Malá poznámka k úzkokolejce s číslem 547: Postavená byla v letech 1924 až 1926 plus nějaké ty dodělávky na odbočných větvích a vedla ze železniční stanice Žornavý na Ukrajině (tenkrát samozřejmě ještě ČSR)  v souběhu s běžnou železnicí až k obci Záhrob, kde odbočila do nepříliš přístupného údolí říčky Stužice. Vycházelo z ní několik odboček do postranních údolí, samotná hlavní trať prošla Stužicí, Novou Stužicí a končila pod Kremencem, na území dnešního Slovenska, přesně tam, kde jsme s Jožem přešli romantickou lávku. Na území Slovenska pak byla ještě jedna úzkokolejná dráha, číslo 546, která končila pod Jarabou Skalou (začínala v obci Zábroď a vedla přes Ulič, Uličské Krivé, Zboj a Novou Sedlicu). A když už tu o té 547 píšu, tak ať je to kompletní - dlouhá byla 27 kilometrů, maximální stoupání měla 10% a minimální poloměr oblouku 35 metrů.

1. den: Nová Sedlica - sedlo Pod Čierťažou
vzdálenost:	14,2 km	mapa
stoupání:	1088 m
klesání:	570 m

Národný park Poloniny / Bukovské vrchy
0.0 km	Nová Sedlica, otoč.	390 m
2.1 km	Skládka pod Kýčerou	525 m
PR Veľký Bukovec
3.9 km	studánka / výhled	810 m
NPR Stužica
4.1 km	Temný vršok	842 m
5.0 km	lávka přes Stužickou rieku	670 m
6.4 km	brod	830 m
7.2 km	studánka	930 m
8.4 km	pramen Kamenistého potoka	1110 m
8.8 km	Trojštátny hraniční znak	1205 m
8.9 km	Kremenec	1221 m
10.4 km	Kamenná lúka	1200 m
11.1 km	Wierch Muchów	1153 m
11.9 km	Hrúbky	1186 m
13.1 km	Čierťaž	1071 m
NPR Boruskov vrch
14.3 km	Sedlo pod Čierťažou	906 m

Po snídani (měl jsem pro Joža překvapení v podobě malé mocca konvičky a udělal mu kávu s mlékem) jsme se vydali dál na západ. Vlčí hory byly krásně opuštěné a my prakticky od Kremence nepotkali živáčka, dokonce zatím ani jednoho medvěda, či tygra. Cesta byla vyšlapaná, klikatila se mezi bukovými lesy plus mínus po hřebeni a stoupala a klesala stále dokola jako šílená. Výhledů moc nebylo, ale protože jsem se doma připravil, těšil jsem se na Jarabou skalu, kde měla být vyhlídka. K domácí přípravě - pokaždé si dopředu nakoukám videa z míst, kam se chystám a pokaždé je to naživo jiné, o dost hezčí.

První větší vrcholek, Borsukov vrch (991 m n. m.), jsme vyfuněli krásnými lesními serpentýnami přes bukové kořeny, ale pak si těla začala zvykat a šlo se dobře. Pod Riabou skalou (1167 m n. m.) (polsky) jsme si udělali k obědu rýžovou v podobném altánu, jako včera večeři, Poláci tyhle věci evidentně umí nejen stavět, ale i dobře umisťovat v krajině, výhled byl ohromující. Plus tedy počasí, které nám zatím víc než přálo.

Maliny, ostružiny a borůvky se nám už začaly vyloženě vnucovat (ostatně, během chvilky jsme si jich asi kilogram nasbírali do kaše a nemuseli jsme pro ně ani chodit daleko) a my pomalu vystoupali na holý hřeben Polonin a otevřely se nám vytoužené výhledy do dalekých hor a údolí hned ve třech státech. Vyhlídka (na slovenskou stranu) po cestě skutečně byla, dali jsme si u ní pauzu na hledání kešky a müsli tyčinku. Na rozcestí jsme potkali partu Poláků, ale ti si jen zaskočili od nich na hranice a dál už nepokračovali. My ano.

Cestovní mončičáčí babička Blbečka připravuje rýžovou kaši, my sbíráme ostružiny

Došli jsme na Ďurkovec (1189 m n. m.), kzterý budí na první pohle dojem, že tu hřeben končí a jen na sever z něj vybíhá malý boční hřebínek, ale není tomu tak. Při pohledu na mapu je tenhle vrcholek jen takové malé vybočení z východo-západního směru. Je tu ale ještě jedna zajímavost, na tyči označující vrcholek je funkční teploměr, což nám příšlo jako vcelku dobrý nápad. I když Jožo si neodpustil poznamenat, že když už je tu teploměr, mohla by tu být někde poblíž i lékárna a vedle ní stánek s občerstvením. Nic z toho tu naštěstí samozřejmě nebylo, protože pustější a krásnější hory abys v Evropě pohledal.

Pokračovali jsme na Plaszu (1163 m n. m.) a začal sestup, zmizely výhledy do kraje. Na Plazse jsme tedy ještě dali odpočinek a potkali polského fotografa, který machroval, kolik už dnes ušel a kam ještě do večera dojde, kterén.  Přes Kurnikow Beskid (1037 m n. m.)  (tady se každý druhý kopeček jmenuje Beskyd) jsme vyšplhali na Okraglik (1101 m n. m.), kde jsme si dali pauzu a vyslechli hádku dvou polských mladých lidí, jeho a jí. Hodně křiku a pláče, pravděpodobně i rozchod. Že se těm lidem chce tohle podnikat takhle daleko a vysoko od civilizace…

Pohled z Ďurkovce na Plazsu (ta pleška na kopci vzadu)

Sestup do Ruského sedla (790 m n. m.) byl více než strmý až odžkoidní a ve svém závěru lemovaný naučnou stezkou, kterou si Jožo překládal, aby mě mohl následně informačně obohacovat. Ve zkratce, lezli sem tudy neustále rusáci, tak tu udělali Slováci příkop. To ty idioty na pár desítek let trochu odradilo, než tedy během druhé světové války vytáhli nahoru dělo. Oni rusáci nejsou příliš chytří, jen jich je prostě hodně. Naštěstí tu po nich zůstal už jenten název.r

V Ruském sedle stála vyhlídková věž, na které jsme se rozhodli přenocovat. Počkali jsme, až skončí lehký turistický ruch dole (dvě auta s výletníky z polské strany odjela během hodiny) a udělali si nahoře piknik. Jožo vytáhl italské klobásky, já měl ještě nějaké pivo. Chtěli jsme si to ještě spestřit, takže jsem zavolal dolů do vesnice do hospody, jestli by nám mohli přivézt točené a večeři, že jim bohatě zaplatíme. Slovák všechno odkýval a slíbil a vysral se na nás. Pak ještě v noci strašně řvali jeleni. Nejdřív jelen ze Slovenska, ale pak začal jelen z Polska a ten byl o dost nadrženější, spát na rozhledně se nám začalo jevit jako docela dobrý nápad. Tygr by sem sice vylezl, ale jelen by to nejspíš po těch schodech nedal. Ale stejně jsem od nich spal raději dál, než Jožo.

Počasí nám idnes přálo a bylo setrvale příjemné, až krásné, takže pozorovat z hraniční věže výhledy do hloubi Slovenska, krájet si k tomu klobásku a zapíjet ji pivem byl ideál mužného dobrodružství v drsné přírodně východních Karpat.

Zdálo se mně o jelenech, kteří tlačí do kopce dělo ze druhé světové války a strašně u toho řvou.

2. den: sedlo Pod Čierťažou - Ruské sedlo
vzdálenost:	17.3 km	mapa
stoupání:	799 m
klesání:	908 m

Národný park Poloniny / Bukovské vrchy
NPR Boruskov vrch
14.3 km	Sedlo pod Čierťažou	906 m
16.0 km	Boruskov vrch	991 m
17.7 km	Čelo	1158 m
18.4 km	přístřešek	1080 m
NPR Jarabá skala
18.8 km	Jarabá skala	1167 m
19.2 km	Riaba Skala	1167 m
19.7 km	Jarabá skala	1191 m
20.9 km	Ďurkovec	1189 m
21.3 km	Sedlo pod Ďurkovcem	1120 m
23.1 km	studánka	1105 m
PR Pľaša
23.6 km	Pľaša	1163 m
24.0 km	studánka	1110 m
26.9 km	Kurników Beskid	1037 m
28.7 km	Odkraglik / Kruhliak	1101 m
PR Šípková
31.7 km	Ruské sedlo	801 m

Vyspali jsme se do sytosti a bohatě nasnídali a hurá zpátky na hřeben! Žádný nadržený jelen se v noci nedostavil a pokud nao, rozbil si tlamu hned dole na schodech a zase odkvačil skákat na laně. Probuzení na rozhledně má velkou výhodu, hned jak otevřete oči, je na co se koukat, třeba na lesy, pak na lesy a ještě taky na lesy.

Po počátečním stoupání zpátky do výšek kolem míst s romantickými názvy Mohlice a Vaskov čertěž na vrcholek Rypi Wierch / Rypy (1003 m) už vedla cesta víceméně po rovině, s výjimkami občasných malých vrcholků. Tohle byl myslím spolu s Jarabou skalou nejhezčí úsek cesty (což je velké vyznamenání, protože cesta byla skvělá celá) - úzká pěšinka po hřebeni porostlém bukovým lesem, počasí přímo echt letní a nemuseli jsme spěchat.  Hned na dalším vrcholku Šípková (995 m) jsme odhalili, že se zelím ne. Polské názvy jsou vůbec kouzelná, například po Šípkové následovala Manewa (asi 1012 m), Stryb /slovensky Strop (1011 m), klasický Beskyd (925 m) a Czertež, slovensky Mohylka (920 m). Hřeben končil na vrcholku Czerenin, slovensky Černíny (929 m), kde změnila značená trasa směr a zlomila se na sever a začala výrazně klesat. Po přibližně kilometru vstoupila do PR Udava, kde s rozhodly bukové lesy předvést to nejlepší ze sebe a téměř nás až krásou omračovaly. Pro )úlnost ktěm polským názvům, podeěli jsme vrcholek Maksymowa (800 m). 

Dnešním cílem byla Nová Balnica, osada na hřebeni a na hranici, kde aktuálně končí úzkokolejka z polské strany. Těšili jsme se na pivo a klobásy a čím déle jsme šli a čím víc jsme se k Balnici blížili, tím nabývaly naše představy na fantastičnosti a objemu. Já osobně už jsem nás viděl, jak ve stínu mohutných buků žereme prase přímo z rožně, pivo si točíme rovnou ze sudu a na pozadí celé scenérie projíždí parní mašinka a houká. 

Vyhlídková věž v Ruském sedle, náš nocleh

Cesta to byla skutečně dlouhá a především svážná, až už bylo toho kochání skoro dost a už bylo na čase být v cíli. Byli jsme zhruba v polovině. Klesání z hřebene bylo snad ještě nekonečnější, než cesta po něm. Dokonce jsme v jednu chvíli nejprve slyšeli houkání vláčku a pak i zahlédli na druhé straně kaňonu kolej. Jožo šel po značce, já jsem v závěru vyměkl, protože už mě sralo neustále zdolávat hluboké, kluzké rokle s potůčky a bahnem a vylezl jsem na násep a do Balnice došel po kolejích.

Osada byla pěkná, nikde nikdo, romantika. Nebyl tu ani vláček a z cedule s jízdním řádem nešlo vyčíst, jestli bude - vypadalo to, že jezdí každých deset minut, což byla evidentní kravina. Na konci nástupiště bylo několik stánků, kde se dal koupit borůvkový koláč a káva, dali jsme si oboje. Koláč skvělý, káva extrémně hnusná. Opodál byla ještě docela příjemně vypadající hospůdka/krámek, ale měli zavřeno a nikde nikdo. Pak přijel vlak. Vlak plný lidí a ráz místa se jiným rázem změnil. Už to nebylo romantické místo, už to byl bordel na kolečkách. Většina hlučela a strkala se u stánků s koláči, cpala se, co to šlo a pobíhala kolem. Vyzjistili jsme od strojvůdce (slovensky je strojvůdce rušnovodič, analogicky se tedy slovensky lokomotiva řekne rušeň), že tohle je poslední dnešní spoj. Praly se v nás dvě věci - buď jsme se mohli svézt dolů a splnit si tak klukovské touhy jet mašinkou, ale pak bychom uvízli v Polsku pod horami, nebo přespat tady a zítra pokračovat po hřebenu do Lupkowa, ale to bychom se zase neprojeli vláčkem. Rozhodli jsme se pro první variantu, že se pak uvidí.

Koupili jsme si tedy jízdenky a zabrali si krásná místa na konci vagonu, kde bylo nejvíc místa, velké sedačky a pohodlný výhled ven. Ukázalo se, že jsme byli v dětském oddílu, ale už se nám nechtělo pryč a nikdo nás nevyhodil. Cesta dolů byla super, jelo se pomalu, hvízdalo to a škřípalo, ale stálo to za to. Navíc prakticky celou cestu trať vedla údolím říčky Solinka, takže nebyla nouze o mosty a opěrné zdi. V Cisně vláček končil. Pozitivní ale bylo, že ještě měli otevřený stánek s jídlem a pivem, takže jsme si do sytosti vynahradili zavřený obchod nahoře na Balnici a dali si každý dvě jídla a tři piva. I WC tu měli, splachovací. 

Asi za hodinu se nádraží úplně vylidnilo, stánky zavřely a obsluha odjela domů. Zůstali jsme s Jožem úplně sami. Chvíli jsme zvažovali přespání dole u potoka pod nádražím, kde byl plácek se stříškou a ohniště a odkud by nás asi nikdo nevyhodil minimálně do první ranního vlaku. Druhý den bychom sedli na vlak, nechali se vyvézt zase nahoru na Balnici a pokračovali. Ale nechtělo se nám zastavit se a celé odpoledne se válet. Rozhodli jsme se proto, že pojedeme autobusem do Lupkowa a z něj se pěšky vrátíme na hřeben nad tunelem. Jako drobná chyba v plánu se ukázalo, že tu sice byla nová autobusová zastávka, ale autobus tudy nejezdil. Nikdy. Asi něco ohledně dotací. Začali jsme stopovat.

Jestliže se na Slovensku stopuje blbě, tak v Polsku se stopovat nedá prakticky vůbec, lidé vás v lepším případě ignorují, v horším vám ukazují prostředníček. Asi po hodině a půl, to už lehce pršelo, nám zastavil malý chlapík v malém autíčku, naložil nás a frčeli jsme. Wojtek se myslím jmenoval. Vyprávěl nám, jak rád jezdí do Čech a když za chvíli zjistil, že my jsme Češi, měl nelíčenou radost. Zavezl nás prakticky až k nádraží v Lupkowě, udělal s námi i zastávku u vojenského hřbitova, abychom si ho prohlédli, ten hřbitov vy čuňata, a odjel si po svém.

Osamělost železničního přejezdu na konci světa (Lupków)

Na nádraží nebylo nic. Sice ještě přijela lokálka, ale z ní nikdo nevystoupil, jen jedna babička nastoupila a odjela. V turistickém domě Švejkovo (oni tady Švejka milují, podle Haška jel právě tudy na frontu a tak tu má dokonce naučnou stezku) bylo zavřeno a nikde nikdo. Inu, září, pár dnů po sezóně. Šli jsme tedy po značce k tunelu, protože nad ním měla být podle mapy útulna. Byla, tak akorát pro dva, kdyby skrčili nohy. Začalo se zatahovat nebe. Jožo šel pro vodu ke studánce pod tunel, já pojal nápad a s pomocí Batyna telefonu jsem zjistil v nejbližším sídle (Medzilaborce) otevřený hotel. Představa, že dva dny mokneme v lese nebyla lákavá. Když se tedy Jožo vrátil, nahodili jsme batohy, objednali si tradičně taxík k nejbližší silnici a započali zrychlený přesun.

V obci Palota jsme byli už za tmy, ale stále ještě pár minut před příjezdem taxíku. Ten nás hodil do Medzilaborců, hotel tam skutečně byl, ale byl v něm jen zaměstnanci a pak už jen my. Dole byla luxusní restaurace, nahoře snad ještě z komunismu retro pokoje. I tak jsme byli rádi, dali jsme si každý sprchu, převlékli se a šli na opulentní večeři, při které nás obsluhoval veškerý personál, tedy asi 7 lidí. Za ty prachy to byl docela zážitek.

Zdálo se mě, že jsme s Jožem v hotelo Overlook, po chodbě tam jezdí chlapeček na tříkolce a za ním úzkokolejná mašinka, kterou řídí Wojtek. Do toho se pletou čášníci a pořád dokola se ptají, co si dáme.

Malá poznámka k Lupkowskému tunelu: Postavili ho ještě za Rakouska-Uherska, aby bylo možné co nejrychleji přesouvat vojsko a současně spojit Halič se zbytkem civilizované Evropy. Železniční trať se stavěla ponejvíce údolími, ale když stavda došla do Lupkowského průsmyku, bylo třeba prokopat kopec. Tunel měl být původně delší (asi 750 metrů), ale protože někdo odfláknul geologický průzkum, nějak se to celé začalo sesouvat a tak je současný tunel dlouhý "jen" 461 metrů a jde přesně pod slovensko-polskou hranicí a má dlouhé zářezy. Trať, která jím procháýela, byla dokoce dlouho dvoukolejná, ale protože její vytíženost byla po rozpadu monarchie minimální, druhou kolej pravděpodobně někdo ukradl. Během první světové války tunel zavalila ustupující rakousko-uherská armáda, že jim pracky neupadly, před druhou světovou válkou ho dopálili Poláci, aby na ně nemohli Němci. Na konci druhé světové války ho odpálili Němci, aby na ně němohli rusáci. Prostě pořád to musel někdo bourat. Rusáci se s opravou nebabrali, protože to už vyžaduje inteligenci a civilizovaný přístup a vedli trať úvratí sedlem. Dodnes jsou zbytky tohoto tělesa patrné. Ono to ale moc nefungovalo, furt jim z toho padaly vlaky...

3. den: Ruské sedlo - Medzilaborce
vzdálenost:	21.6 km	mapa
stoupání:	467 m
klesání:	712 m

Národný park Poloniny / Bukovské vrchy
PR Šípková
31.7 km	Ruské sedlo	801 m
32.9 km	Rypy / Rypi Wierch	1002 m
34.0 km	Šípková / Sinkowa	995 m
35.6 km	Manewa	1012
36.2 km	Strop / Stryb	1011 m
37.7 km	Beskyd	925 m
37.9 km	Mohylka / Czerež	920 m
40.8 km	Černíny / Czerenin	929 m
PR Udava
42.4 km	Maksymowa	800 m
45.9 km	Balnica	712 m
45.9 km	Łupków, stanice	600 m
47.6 km	Lupkovský priesmyk	640 m
48.0 km	studánka, ústí tunelu	600 m
48.3 km	studánka	590 m
52.6 km	Palota	470 m

Probuzení bylo drsné - venku liják, který začal už včera večer a nevypadalo to, že by chtěl přestat. Pohled z okna byl taktéž značně depresivní a to z urbanisticko-sociálních důvodů: za krásně opraveným kostelem začínalo cikánské gheto, kam jsme se báli byť i jen podívat, aby po nás někdo z místních nehodil cihlu. Jinak mají Medzilaborce silný genius loci, člověk tu má pocit absolutního konce světa a jen na okraji vědomí se krčí informace, že za Lupkovským tunelem začíná svět další, ale velmi, velmi odlišný.

Po snídani jsme si sbalili a využili toho, že v Medzilaborcích je umístěno muzeum Andyho Warhola, který se tu někde v okolních lesích kdysi snad v nějaké kůče narodil. Byl to další místní paradox, ve vsi, kde není prakticky nic, stojí muzeum, které by se dobře vyjímalo i v centru New Yorku. Samozřejmě jsme si ho celé prošli, byli jsem v něm úplně sami a dokonce jsme si koupili i stejná zelená trička s motivem Campbellovy polévky.

Pro mě osobně měla návštěva ještě jdnu, velmi silnou konotaci. V jednom ze sálů je Warholův obraz královny Alžběty II, klasicky Warholovsky rozdělený do čtyř duplikátů na jednom plátně, každý v jedné výrazné barvě. Obraz je velký a dominuje celému sálu, pozorovat lze z malého sofa vprostřed haly. Na to jsem usedl a v tom krátkém okamžiku jsem, před obrazem v dokonale prázdném sále dostal z domova krátkou textovou zprávu, že den před tím královna Alžběta na skotském zámku Balmoral ve svých 96 letech zemřela.

Jestliže celou noc a ráno předtím pršelo, teď už jen mírně poprchávalo, ale stále bylo dost hnusně. Počkali jsme na vlak a protože jsme chlapci zvídaví, zvolili cestu na Regiojet jinudy, než jsme přijeli. Byl velký požitek jet po neznámé trati mezi neznámými kopci a cítit se ztracený - v dnešní době plné satelitních navigací věc už téměř zapomenutá.

Cesta nás zavedla do Prešova, kde jsme strávili příjemný den oblejzáním místních památek na náměstí a v jeho okolí a obědem a kávou v místní kavárně Christiania. Doporučili nám ji současně slovenský písničkář a stand-up komik Petiar Lahký a český písničkář Renda Souček (ano, ten, který mně namluvil poznámky pod čarou k audioverzi Mořičvílu) a byl to dobrý tip. Dole v hospodě jsme se ještě dofutrovali polévkou a krásně stihli vlak do Kysaku, kde jsme počkali na noční lůžkový RegioJet. V Praze nás nikdo nevzbudil, tak jsme vyskakovali ze skoro už odjíždějícího vlaku.

Celkově hodnotím výpravu ajko povedenou, až zdařilou.

Malá poznámka k Andy Warholovi - ve skutečnosti se narodil někdy kolem roku 1928 v ameriském Pittsburghu a ze Slovenska, konrétně z vesničky Miková pocházeli jeho rodiče, rusínští Lemkovi. Sám Andy Warhol na Slovensku nikdy nebyl, ne, že by se nesažil, ale soudruzi ho tam nechztěli vpustit. Zemřel dva roky před listopadovou revolucí po běžné operaci žlučníku, takže to o pouhé dva roky nestihl. Zmíněné monumentální muzeum v Medzilaborcích bylo otevřeno v roce 1991 jako výsledek snahy Johna Warholy a dalších, Společnosti Andyho Warhola a The Andy Warhol Foundation for the Visual Atrs New York.