Dopolední cesta z Prahy
proběhla v pohodě i se zastávkou na skvělou kávu. V Mikulově jsme se
ubytovali v Hostelu Zahrada. Majitel nás přivítal dobrým vínem, my si
odložili zavazadla, chvilku si oddechli a odešli kousek z kopce na
zastávku autobusu Brněnská. Čekání jsme si ukrátili zmrzkou. Cesta do Brodu nad
Dyjí, který jsme zvolili jako startovní místo, utekla rychle.
Za obcí nám místní zvon oznámil, že je poledne. Umíme si to vybrat!
33 stupňů ve stínu a my se plazíme po silničce k prvnímu kopci! Stoupali
jsme po kraji vinice. Trochu jsme se lekli, když zazněl první výstřel J. Při dalších ranách jsme
si uvědomili, že to plaší hejna ptáků, kteří by jinak spokojeně ozobávali víno.
Cestou jsme ochutnali zrnko vína, je slaďoučké. I když drobné. Bude to určitě
hodně dobré víno. T tekuté, myslím J.
Jak stoupáme vzhůru, mezi pruhy révy vidíme hřeben Pavlovských vrchů. Na Dunajovickém
kopci (281) jsme na chvilku zastavili, ale stín tam nebyl. Po hřebenové cestě
pokračujeme kolem vinice dál, po pravé straně se již rozkládá Národní přírodní
památka Dunajovické kopce. Jsou tu stepní trávníky s výskytem katránu
tatarského. Další vzácné rostlinky i drobní živočichové. Sem tam někde keřík
nebo zakrslý stromek. Viděli jsme přelétávat dravce
(měli by se tu vyskytovat
včelojedi, že by?). Možná se chtěli kamarádit s velmi věrohodnou maketou
přivázanou na sloupu, která má plašit drobné ptáky létající na hrozny.
Na Malé Slunečné (275) jsme za
vodojemem našli na chvilku stín. Je tu krásný výhled. Odstíny hnědé a béžové
půdy modelují pole pod kopci. A za pálavskými vrchy už vykukoval
Mikulov. Před
sebou jsme měli osamělý strom jako dominantu i orientační bod. Jánskou horu
(281) jsme registrovali z cesty těsně pod vrcholem. Tady již vede i naučná
stezka s informačními tabulemi v podobě otočných pásů na dřevěných
sloupcích se spoustou zajímavých informací.
Vedro je úmorné. Kolem cesty jsou zasazené malé stromky, snad tu
jednou bude trochu zastíněná cesta. Osamělý strom je před námi. Roste na Růžové hoře (282). Za ním vidíme
pyramidu s terasami. A nad ní je vidět zámek v Mikulově, jako by byl
na vrcholu pyramidy. Miniatura na vrcholu J.
Pod stromem - topolem, který je vedený jako významný strom, spokojeně seděla
skupinka děvčat – maturantek. Spokojeně si tam užívaly stín a … dobroty.
Sestoupili jsme dolů svahem a
začali šplhat na
pyramidu – Velkou Slunečnou (283). Naučná stezka vedla kolem,
my museli vyšplhat nahoru na vrchol. Původně se j
ednalo o hodně prudký kopec
pokrytý vinicemi. Údržba byla velmi náročná. Proto jeden z místních
traktorem upravil svah do teras. Nedošlo však už k výsadbě vinice. Cesty
mezi terasami byly hodně zarostlé a zůstaly jen strmé hliněné stezičky, které
určitě využívají bajkeři nebo motorkáři. Výstup byl náročný, občas podklouzly
boty z
pět. Ale vrcholová travnatá rovina za to stála! i s výhledy. Cesta
dolů byla ještě horší! Strmé, podkluzující stezičky sestup do sedla trochu
zdramatizovaly. Byla jsem ráda, když jsem je zdolala. Byli jsme všichni
utrmácení a přehřátí.
Tentokrát jsme si dali delší odpočinek v troše
stínu.
A pak jsme kolem Kaple cestou V. Koláře šli na Rochusberg (278). Bylo
to poutní místo obyvatelů Dolních Dunajovic s kaplí ze 17. století
zasvěcené sv. Rochu za záchranu při epidemii moru. Po josefínských reformách
použili kámen kaple na kostel v Brodu. Je tu pozůstatek kříže, ke kterému
se na pouť chodilo i později. Je to hezká dominanta. Kolem rostla spousta sivě
zelených rostlinek. Podle mě to byl pelyněk. Možná ten Pančičův.
Na nedaleký Liščí kopec (272) jsme přešli přes mělké sedlo. Nahoře
jsou 2 tyče a strom, v jehož stínu jsme zase chvíli odpočívali.
Nejvýrazněji jsou tu rozeznatelné pozůstatky hospodářského
obdělávání krajiny.
Pozůstatky, cest, soliterních ovocných stromů a terásek.
Ani na Suchou horu (251) už nebylo daleko. Ce
sta tu vedla mezi
vinicemi. Tady už jsme se dostali do stadia „být menší, nejmenší, stát se
trpaslíkem“, abychom mohli využít stínu krajních hlav révy J. A k tomu stále
rány kolem nás. Blížíme se ke konci
tohoto krásného nevysokého hřebínku. Ze
silnice na Březí jsme ještě odbočili na protější Ořechovou horu (263). Ale to
už bylo z posledních sil. Strašné vedro. Už jsem musela častěji vyhledávat
na chvilku stín. Ale stejně to bylo hezké místo. Na kraji vinice blízko vrcholu
byla dřevěná vyhlídka s lavicemi. Moc hezké místo, ale v tom
slunečním úpalu tak jenom na fotku a dál registrovat se. Tam jsme otočili a šli
stejnou cestu zpět.
Z kopce, i když nevysokého, to bylo snazší.
Po silnici jsme došli do Březí a měli tam malou chvilku na to dát si
studené pití. Pak honem na vlak a jednu stanici do Mikulova. Čekala nás ještě
cesta na ubytování. Šli jsme divokou a hodně zarostlou cestou, kte končila pod
garážemi. A pak jsme prokličkovali pár ulic mezi vilkami a byli jsráme
v hostelu.
Další den po výpravě po
Dunajovických vrších jsme se rozhodli, že spalujícímu horku musíme přizpůsobit
cestu. Tentokrát celý přechod Pálavy nedáme. Využijeme více auto.
Ráno jsme vyrazili z Pavlova hezky do kopce na Dívčí hrad.
Nebylo ještě takové vedro a šli jsme lesem, takže i když upocení, přesto jsme
vyšplhali na rozcestí pod Děvičkami. Saša má problém s kolenem. A tak na
zříceninu nešplhala. Zůstala pod ní. My jsme s Pěnou a Milanem vyšli na
obě části. Jde o velmi rozsáhlou a zachovanou zříceninu. Původní hrad as ze 13.
století chránil cestu z Rakouska k nám na Moravu. Je odtud nádherný
výhled do okolí, především na Nové Mlýny. Vrchol Dívčí hrad (428)
se dal
zaregistrovat již od místa, kde je pokladna. Mezi jednotlivými výběžky se
zbytky hradu.
Pak jsme pokračovali po červené značce směrem na Děvín. Většina cesty
vedla vzhůru pod listnatými stromy, které dávaly toulavý stín. Ale teplota
stoupala. Vedro bylo úmorné a my se rozhodli, že na Stolovou horu a Sirotčí
hrádek půjdeme až zítra dopoledne. Přes poledne a bez stínu by to bylo
vyčerpávající. Milana to zaskočilo a zpracování adrenalinu ho nabudilo tak, že
nám utekl až na Děvín..
Moc hezká byla vyhlídka nedaleko odbočky na Děvín. Velká plocha
porostlá
travou a již seschlými rostlinami a výhledem na pokračování Pálavských
vrchů za Klentnicí. Z tabulí naučné stezky jsme se dozvěděli, že tu jsou
drnové a luční stepi a co se na nich vyskytuje. A na jihovýchodě Děvína jsou
skalní stepi. Od této vyhlídky na nejvyšší vrchol Pavlovských v
rchů Děvín
(550) je to už jenom 200 m. Ale skalnatým
terénem a pod slunečním úpalem.
Vyšplhala jsem se zaregistrovat a pak už jsme ve stínu počkali na Milana a
Pěnu, kteří se na samotný vrchol vyškrábali. Kvetly tu ocúny! Já se spokojila
s tím, že jsem na vrcholu byla asi před 15 lety, kdy jsme Pálavu
přecházely s kamarádkou. Milan se mezitím smířil s tím, že poslední
dva kopečky (aby se všechno hezky zažlutilo J)
dáme až zítra.
Návrat do Pavlova nebyl tak fyzicky náročný, ale museli jsme dávat
pozor na sestup. Přeschlá půda podkluzovala. A já byla moc ráda, že jsem si na
tento úsek vzala hůlky. I tak jsem cítila kolena.
Došly jsme si Sašou na dobrý
oběd a kluci na
pivo. Byla to příjemná chvíle odpočinku.
Saša nás pak odvezla autem ke
Kočičí skále (362). Je to osamocené skalisko mezi poli, těsně u silnice.
Nekrásnější je určitě na jaře, kdy je jako přerostlá skalka. Vyskytují se tu
zdejší vzácné rostliny. Teď na konci parného léta je tu hodně sucho. Ale i tak
by se tu našla třeba kostřava nebo kavyl. Žijí tu také vzácní zástupci hmyzu.
Mám tohle místo moc ráda!
Po červené značce jsme pokračovali na Turold (358).
Kolem vysílače je vrchol
vykácený. Sestoupili jsme zpět na červenou značku a kolem cesty k jeskyni
v Turoldu pokračovali dál do města.
Mírným stoupáním jsme se dostali kolem židovského hřbitova na Kozí
hrádek (287). Jedná se o bývalou obranou dělostřeleckou věž. A tentokrát byla
otevřená a já jsem
byla moc ráda, že jsem se odhodlala na ni vylézt. Ten výhled
na město byl úžasný! Úzkými uličkami jsme sešli pod zámek a kolem Horní
synagogy jsme došli na zámek Mikulov (275). Barokně upravený renesanční zámek
stojí na místě původního hradu ze 13. století. Z té doby se patrně
dochovala břitová věž.
Pak už nás čekala jen cesta na ubytování. Kluci si ještě skočili pro
pivo. Já šla za Sašou. Měli jsme chvíli čas. Na odpočinek a na sprchu.
A pak jsme se vypravili na zlatou hodinku na Svatý kopeček. Cestou
jsme se zastavili na večeři. Výbornou. Jen Pěna se nám cestou ztratil,
nepostřehl, že jsme odbočili na večeři. Na Svatý kopeček (363) jsme dorazili
v pravý čas. Byli jsme až
zaskočení, kolik lidí tam bylo. Před námi ležel
Milkulov a nad ním dva pruhy mraků. Mezi nimi postupovalo sluníčko a dělalo
vybarvenou kulisu městu. Udělali jsme si obrázky, poseděli a ponořili se do
barev a krásy podvečera.
Další ráno jsme zabalili a Saša nás vysadila kousek za Kočičí skálou
v místech, kde červená značka stoupá na Stolovou horu. Musíme splnit svůj
dluh ze včerejška. Díky tomu, že ještě nebylo vedro, stoupalo se nám dobře.
Pěšinou, místy se schůdky vzhůru. Téměř na konci stoupání je lavička, ze které
se otvírá výhled na vinice, Turold i Mikulova okolí.
A pak už jsme byli na Stolové
hoře. Už při první návštěvě mě nadchla. Na jaře tu byla svěží zelená tráva se
spoustou květin. Mně utkvěly v hlavě modré rozrazily. Teď je tráva suchá
si se suchými plody ostatních rostlin.
Užívali jsme si pohodlnou procházku.
Kóta Stolová hora (459) je označena tyčí a kamenem ve skruži. Je odtud krásný
pohled na Děvín, který je na obzoru za hranou plošiny Stolové hory. Za hranou
byl svah, ze kterého byl půvabný pohled na Sirotčí hrádek nedaleko a Děvičky
v pozadí.
Na Sirotčí hrádek (425) jsme
museli přejít přes sedlo
s hřištěm a s odbočkou do Klentnice. Vedla
tam po žluté značce úzká pěšina (odbočka z červené hřebenovky) přes skalní
výchozSirotčí hrádek je p
ěkná zřícenina z přelomu 13. a 14. století se zbytky zdí a věže. Byla
postavená na dvou vápencových
bradlech. U protější části hradu je zajímavá vápencová skála, která
vypadá jako skalní
brána. Mezi výchozy vede cesta. Okny ve zdech je zajímavý
výhled. Líbilo se nám tam, ale museli jsme za Sašou, která na nás čekala.
Cestou domů jsme ještě navštívili rozhlednu Novosady s památníkem na bratislavsko –brněnskou operaci z 2. světové války. Zajímavé místo. A pak už v pohodě domů. Byl to krásný výlet. Máme radost ze splněné výzvy a krásné zážitky z míst, kterými jsme prošli. Já především z Dunajovických kopců, které pro mě byly nové .