Byla zhruba půlka srpna, když jsme se s horobraníkem Jjiirriikkem potkali u piva, abychom doladili poslední detaily před dlouho plánovaným výšlapem do Rychlebských hor, kdy jsme se ve trojici spolu s Bogasem chystali během bezmála šedesátikilometrového výšlapu pokořit devět vrcholů, které nás dělily od splnění Rychlebského horala 2024. Těšili jsme se, i když nás čekala celkem rasovina.
Když bylo vše naplánováno, povzdechl jsem si, že je v té naší české kotlině sice krásně, ale trochu mě mrzí, že jsem nestihl v létě vyrazit někam výš do hor. Jirka souhlasil a přisadil si, že máme od loňska pořád otevřenou Horskou postupku, kde nám chybí pro splnění druhé úrovně vrcholy s nadmořskou výškou 18xx, 19xx a 20xx. Dokonce i výšlap už jsme měli vloni naplánovaný, ale nestihli jsme do Nízkých Tater vyrazit, než přišla zima. Prošli jsme tedy své nabité diáře a podařilo se nám najít společný termín. Paráda! Je to sice pouhé dva dny po rasování v Rychlebkách, ale to je vlastně tak akorát na rychlou regeneraci a doplnění zásob do batohu. Neváhal jsem tedy a rovnou jsem přes internet objednal dvě lehátka do nočního rychlíku z Pardubic do Liptovského Mikuláše.
Odjezd byl naplánován na 22. srpna ve 23:27 z Pardubic. Sraz jsme si během dne upřesnili na 19. hodinu v chrudimském pivovaru Loutkář, odkud jsme se pak vydali na poslední vlak z Chrudimě do Pardubic. Rychlík přijel včas, svůj vůz jsme našli hned a stevardka nás nasměrovala do našeho kupé. Rovněž nám sama nabídla, že nás půl hodiny před příjezdem přijde vzbudit a donese nám snídani. Když jsme se uložili, koukal jsem se na světla komíhající se za oknem a usnul jsem za pár minut.
Po probuzení mě překvapilo, že už je téměř čas příjezdu a přitom nás nikdo nebudil. Hned jsem ale zjistil, že máme asi dvacet minut zpoždění, tak nebylo kam spěchat. Když už jsme měli být i se zpožděním za pár minut na místě, nedalo nám to a vydali jsme se hledat stevardku. Ne že bychom se jako nádražáci nedokázali z vagonu dostat sami, ale při cestě zpět by nám celkem chyběly naše inkarty, které měla stevardka u sebe. Po chvíli jsme se dobouchali, stevardka otevřela dveře a rozespalým hlasem řekla „Jej, už som stará. Prepačte.“ Podala nám naše průkazky a my se rychle přesunuli ke dveřím, protože vlak už zastavoval ve stanici. Uf, stihli jsme to. Ve dveřích jsme ještě dostali papírové tašky s našimi snídaněmi. Po výstupu jsme posnídali a pozvolna se přesunuli na autobusové nádraží, odkud nám jel zhruba za půl hodiny autobus směr Dëmanovská dolina.
Od autobusu jsme zamířili pro první bodíky na kopec Stodôlky. Zahřáli jsme se pěkně a za těch 1212 bodů to rozhodně stálo. Nížinář je kolikrát nenasbírá ani za celý den. To známe oba moc dobře. Na kopci se nachází symbolický hřbitov záchranářů, kteří položili svůj život v horách. Příchozí tu vítá nápis „Úcta obetiam/Výstraha živým.“ Jdeme dál a úzká pěšinka se pomalu mění v širokou lesní cestu. Za chůze odlovíme Ostredok (1167) a kocháme se rozhledem na majestátní hory před námi.
Okolo osmé hodiny přicházíme ke stanici lanovky Biela Púť. Provoz začíná až za půl hodiny, lístky máme koupené předem, tak se pouštíme do svačiny. Zatímco dole je příjemně, informační panel ukazuje, že nahoře na Chopoku jsou pouhé dva stupně. Uvidíme. Když se otevřou brány stanice lanovky, nahrne se tam ihned zhruba dvacet nedočkavců. My jedeme v klidu až chvíli po nich. V přestupní stanici Priehyba odklikneme Vyšné Priečne (1353). Bodíky zadarmo, trochu nuda. O chvíli později vystupujeme z lanovky kousek pod vrcholem Chopoku. Já si ještě uvnitř oblékám větrovku, Jirka potřeboval přesvědčit až ostrým ledovým větrem, aby ke kraťasům a tričku přidal neochotně ještě jednu vrstvu. Za pár minut zdoláváme Chopok (2024), sice taky zadarmo, ale v tom ostrém větru ne tak docela. Rozhledy jsou úchvatné. Na vrcholové tyči si krom samolepky Horobraní všímám i samolepky našich krajanů z výsadkového praporu 71, který sídlí u nás v Chrudimi.
Plánujeme, co dál. Ďumbier je od nás asi čtyři kilometry a půjdeme tam i zpět. Vyrážíme tedy na cestu a když se nám ztratí z dohledu těch pár lidí, co přijelo lanovkou s námi, schováváme batohy mezi kameny a dál vyrážíme na lehko. Cesta je dlážděná velkými kameny a rychle ubíhá pod nohama. Míjíme vrcholy Konské (1888) a Krúpova hoľa (1922). K oběma musíme odskočit kousek stranou z cesty. Postupně ustává vítr a otepluje se. Po výstupu na Ďumbier (2043) máme oba, dnes již podruhé, nový nejvyšší vrchol. Teď už bez lanovky a zaslouženě. Chvilku vydechneme, kocháme se rozhledy do okolí a pak vyrážíme zpět na Chopok.
To už cestou míjíme davy lidí a proto přidáváme do kroku, ať jsme od nich co nejdřív pryč. Vyzvedáváme batohy a pokračujeme po hřebeni na Dereše (2004). Postupně zase ztrácíme davy a na vrchu Poľana (1890) už jsme zase téměř sami. Z hlavního hřebene odbočujeme na žlutou značku, kudy se smí chodit jen v období od 1. července do 30. září. Zákľuky (1914) a Bôr (1888) jsou ještě travnaté vrcholy, níž už začínají růst kosodřeviny. Právě v nich se nachází i Tanečnica (1770). Je to kopec pod kopcem a i když je vzdálený asi jen 400 metrů vzdušnou čarou od Bôru, jeho zdolání nás stálo hodinu času a v prolézačce z kosodřevin jsme si celkem mákli. Navíc jsem měl pořád v hlavě myšlenku, že jestli někde potkáme medvěda, bude to určitě právě v tomhle bludišti. Výstup se nám uložit podařilo, batohy jsme našli a žádné zvíře jsme nepotkali, tak jsme po krátkém vydechnutí mohli vyrazit dál směrem na Havrany (1452). I když bylo teprve kolem čtvrté odpoledne, potkali jsme poslední dvě živé duše. Vlastně jediné dva turisty během šestihodinové cesty po žluté značce.
Pěšinka se klikatí mezi skalkami a klesá do kosodřevin, kde je opravdu uzoučká. O kus dál a opět o kus níž už jsou vzrostlé smrky. Přicházíme do Sedla Sinej (1300), odkud můžeme jít rovnou na autobus k Jaskyni Slobody a nebo vystoupat na horu Siná (1560).
Čas máme dobrý a tak neváháme a míříme do kopce. Cesta prudce stoupá, místy je k dispozici i ocelové lano na přidržení. Odklikáváme Repiská (1406) a dostáváme se z lesa opět na horské louky. Siná už je, co by kamenem dohodil! I když spíš shora k nám než naopak. Vrchol ukládáme krátce po 17. hodině a protože nám ještě zbývají téměř čtyři hodiny slunečního svitu, vymýšlíme, kudy dál.
Upoutal nás vrchol Na Jame (1438), který je zhruba kilometr od nás. Podle mapy k němu vede pěšinka, i když z fotek vidíme, že je velmi úzká. Chvíli váháme, ale nakonec vyrážíme. Uzoučká pěšinka se klikatí mezi stromy a skálami po hřebeni. Přelézáme popadané stromy, místy lezeme po skalních římsách a někde je terén tak prudký, že musíme pokračovat po všech čtyřech. Přesně po hodině dorážíme před Dëmanovský nôž a tady už přestává veškerá legrace. Ačkoli na fotkách budil respekt, naživo mě přímo jímá hrůza. V nejužším místě tak na šlápotu široká skála a na obě strany hluboká propast. Váháme, jestli zkusíme přelézt po zadku, ale pud sebezáchovy je silný a tak končíme necelých sto metrů od vrcholu. Je to tu ale nádherný… Vrchol nemáme, ale silný zážitek v nás zůstane ještě dlouho.
Kdybychom tohle video viděli rovnou, nejspíš bychom se až k Nôži nevydali...
Cesta zpátky pod Sinou je úmorná a nálada je na bodu mrazu. Když se dostaneme zpátky na značenou cestu, oběma nám spadne kámen ze srdce. Vracíme se do Sedla Sinej a míříme na autobus. Cesta, ač značená, nestojí za nic. Vysoká tráva a keře, všude kluzké bláto a tak rozhodně nemůžeme jít tak rychle, jak bychom si přáli. Ale výhledy jsou pořád úchvatné. Když se dostaneme z mýtin do lesa, začíná se stmívat. Nasazujeme čelovky a klopýtáme přes kořeny níž a níž do údolí.
Po pár stech metrech se pěšina semkne v úzkém údolí s Radovským potokem. Zbývá poslední kilometr k asfaltce. Cesta je to ale nekonečná. Chvíli je cesta na levém břehu, pak zas na pravém. Nesčetněkrát musíme přeskakovat přes potok a hledat, kudy dál. Když se dostaneme až na silnici, jsme už opravdu unavení. Do odjezdu posledního autobusu o půl deváté máme ještě přes půl hodiny času, tak se vydáváme vykoupat do potoka, převléknout do čistého oblečení a nakonec i najíst. Autobusem jedeme do Liptovského Mikuláše, kde budeme ještě skoro dvě hodiny čekat na vlak. Nohy nás bolí, tak ani nehledáme žádnou knajpu a spokojíme se s kávou z automatu v čekárně. Z té nás ovšem za pár minut vyhnali, že se na noc zavírá, byť ještě pojedou tři rychlíky zhruba po hodině za sebou. Když se dočkáme našeho vlaku, ubytujeme se v lehátkovém kupé a vyrážíme do Pardubic. Zhruba u Chocně nás budí stevard a vrací nám naše doklady. Ani tentokrát se to neobešlo bez excesu, vrátil nám cizí inkarty, čehož si ale Jirka naštěstí hned všiml a zjednal nápravu. V sedm ráno vystupujeme v Pardubicích a míříme do Chrudimě.
Tím naše cesta na skok do Nízkých Tater končí. Máme spoustu zážitků, jen té nesplněné postupky je trochu škoda. Že nezůstala otevřená a nedoděláme ji, jsme zjsitili až během cesty domů.
