Dlouho jsem nevěděla o čem psát, protože moje horobranické výlety nebývají dobrodružné. Ale uplynulý víkend mi přece jen nějaké téma poskytl. Neděli jsem se rozhodla strávit v Bratislavě a jejím okolí, abych navštívila vrcholy tří různých pohoří a měla splněný aspon první stupen letní výzvy. Na mapě jsem našla vhodná místa a do slovenské metropole se vydala vlakem už v sobotu večer. Nádech určitého " dobrodružství " měl už můj příjezd. Během dvou minut mě v nádražní hale oslovili tři různí somráci, a když jsem se rozhlédla kolem, viděla jsem, že takových je tam skoro víc než normálních cestujících. Jako kdybych zajela mnohem dál na východ než k našim sousedům. 

Podle mapy jsem zjistila, že penzion kde mám rezervované ubytování není od nádraží příliš daleko a jezdí tam linka 44.  Vůz s tímto číslem zrovna přijížděl, tak jsem rychle nastoupila a pro jistotu se ještě zeptala ženy sedící za mnou, zda to staví na zastávce Jeséniova. Prý áno. Vpředu byla elektronická tabule ukazující jednotlivé zastávky. Když už jsme jich projeli několik a ta moje tam stále nebyla vidět, podívala jsem se do mapy v mobilu abych zjistila kde jsme. Tečka se nekompromisně posunovala opačným směrem. Opět jsem se otočila za sebe a ve zlé předtuše druhého " áno " se zeptala své spolucestující jestli je to okružní linka. Byla. V duchu jsem si položila otázku zda bych tam pěšky nebyla rychleji a třetím áááno si také sama odpověděla. 

Konečně jsem byla na místě a vystoupila. Recepce měla být v provozu až do 23 hodin, měla jsem ještě dostatečnou časovou rezervu, ale zdolání nedalekého vrcholu Stráže jsem raději odložila na druhý den. Už se silně ozývala únava. V ulici, která byla jen chabě osvětlená, jsem se opět podívala na mapu abych našla nejkratší cestu k penzionu Zlatá noha. Vstoupila jsem do pavučiny ulic které už nebyly osvětlené vůbec , a některé z nich byly slepé. V dálce před sebou jsem uviděla auto s rozsvícenými světly a u něj člověka. Ale byl to jen poslíček s pizzou, mířící na jinou adresu, který netušil kde se Zlatá noha nachází. Moje nohy byly hodně unavené, když jsem po prudce klesající příjezdové cestě přecupitala dolů, opírajíce se o turistické hole, a konečně vešla do správného domu a vyzvedla si klíč od pokoje.

Druhý den ráno jsem se po snídani vydala zdolat ty stráže. Neúspěšně. Ulice, po které bych se tam nejsnáz dostala, byla uzavřena z důvodu stavebních prací. V jiné ulici byla brána s cedulí, že dál smějí jen rezidenti. Tato čtvrt, hrající si na bratislavské Beverly Hills, nesnese na svém území žádná podezřelá individua jako třeba horobraníky. ;-) No - nevadí. Tento vrchol mám odlovený už z dřívějška kdy to tady bylo víc staveništěm než nobl lokalitou , a ta linka 44, kterou jsem večer přijela, staví poblíž jiného vrcholu z téhož pohoří : zdejšího hradu. Tak jsem zamířila tam, potom vlakem do Devínské Nové Vsi, a pak zase zpátky do Bratislavy. Během té neděle jsem odlovila 5 vrcholů, jednu kešku, a stihla si i prohlédnout železniční muzeum, takže fajn den.  :-)