Protože se jedná o náš první „příběh“, začneme tím, že se krátce představíme. Bude to raz, dva, protože jsme dva, tři, čtyři.
Dva … Míša má z nás k horám nejblíže. Pochází totiž z Jeseníků, z úpatí kopce zvaného Velký Špičák. Po škole šla na zkušenou do světa. Do „velkého světa“. Do Prahy. Původ však nezapřela ani tam a našla si bydlení u Kavčích hor. A protože je to holka šikovná, tak to není zdaleka vše, co si tam tehdy našla. Našla si tam totiž i mě. Sám dodnes nevím, jak velkou roli v tom sehrálo mé jméno (Marek Špičák), ale zkrátka: stalo se. Vlastně, zkrátka a dobře: stalo se.
Tři … Ani jednoho z nás však město nenaplňovalo, a tak jsme při každé vhodné příležitosti vyráželi na špacíry. Nejprve kolem Prahy a postupně stále dál a dál. Jeden z našich prvních špacírů nás zavedl do obce Hrusice, kde jsme se potkali s kocourem Mikešem. Jeho vlastnosti, Don Quijotovská touha objevovat, poznávat, cestovat a prožívat dobrodružství a jeho malo princovsky věčně dětská a čistá duše nám byly natolik blízké a sympatické, že jsme si z něj udělali patrona našich špacírů. Časem jsme dospěli k rozhodnutí, že lepší, než z Prahy utíkat, bude z Prahy utéct. Oba jsme se tím vlastně vrátili domů. Míša obrazně (na Moravu) a já doslova (do Otaslavic). Otázkou bylo, zda i zde se zaštiťovat kocourem Mikešem? Přece jenom to spojení Mikeš a Morava …!? Odpověď jsme ale našli poměrně rychle a poměrně dávno. Otaslavice mají totiž velice zajímavou historii. A zcela zásadní postavou této historie je jistý Mikeš, zvaný Morava, psaný z Otaslavic. Tak a jedeme dál ve třech, i s Mikešem.
Čtyři … No vlastně ve čtyřech. Pořídili jsme si totiž parťáka na cesty. Našeho pséčka, Merlina. Je to border kólie, takže klidný, nekonfliktní, ale hodně aktivní pes. Ideální partner nejen na špacíry, ale hlavně pro život. I díky němu jsme dost změnili charakter našich špacírů. Zmizela města, zmizely obce, zmizely zámky, ubylo hradů, přibylo zřícenin a hlavně, přibylo přírody, lásky a štěstí. Změna, za kterou jsme mu nadosmrti vděční. Tak to je v kostce naše čtyřka: Míša, Marek, Mikeš a Merlin.
K pointě … Ano, a to už se pomalu
dostáváme k pointě našeho „příběhu“. Nedávno jsme totiž narazili na
aplikaci „Horobraní“. Připadali jsme si jako Neil Armstrong na Měsíci, nebo
jako Kryštof Kolumbus v Americe. Objevili jsme nový svět! My totiž neradi
chodíme bezcílně a ještě méně rádi chodíme dvakrát stejnou cestou. A těch cílů
už nám po těch více než deseti letech výrazně ubylo. A tady jich je najednou
patnáct tisíc nových. A přitom můžeme chodit „po stejných místech“ co jsme
chodili. Jako „horobraníci“ jsme ještě v plenkách, ale už teď vidíme
rozdíly a pozitiva. Nacházíme krásná místa, na která bychom se jinak nikdy
nedostali. A přitom jsou třeba i jen pár metrů od míst, která známe velmi
dobře. Chytli jsme druhý dech a spolu s námi i Mikeš. Původně jsme se teda
nechtěli pouštět do žádných větších akcí typu žebříčky, příběhy, filtry, výzvy a
podobně, to se musíme přiznat. Ale čím víc jsme zjišťovali o Horobraní, tím víc
nám to bylo sympatické a tím víc jsme chtěli tento projekt podpořit. A proto jsme
šli do plné verze. A nakonec jsme dobře udělali. Je to fakt paráda a baví nás
to čím dál víc. A nakonec i ty žebříčky, příběhy, filtry, výzvy a podobně. Mikešovi jsme pořídili placku (velkou, protože malá nebyla v tu dobu skladem na
e-shopu) a dokumentuje nám navštívené vrcholy. Špičákem počínaje samozřejmě!
Pointa … No a teď už jsem skutečně u té
pointy. Dnes jsme ve schránce našli obálku s razítkem Horobraní, malou
plackou Horobraní a ručně psaným (to třeba v dnešní době extra ocenit)
nápisem „Mikeš potřebuje menší“. Obávám se, že nemám ani tak dlouhý papír, ani
tak širokou slovní zásobu, abych dokázal zcela vyjádřit, jak velikou radost nám
ta malá placka udělala! Je to krásné zjištění, že jsme narazili nejen na super
aplikaci, ale i na super lidi, a že i přes to, že se pohybujeme ve světě bez popisných
a orientačních čísel, že jsme na správné adrese!
Děkujeme za milé přijetí do rodiny
horobraníků. A protože jsme horo braní pojali i jako horo hraní, tak jsme
Mikeše s novou „malou velkou“ plackou vzali na křest na Kocoura. A už drží jak přibitá, respektive Přibitá.
Tak ještě jednou díky moc nejen za to
krásné gesto, užijte si všichni Horobraníci krásné svátky i konec roku … a co
říci na konec? Asi netradičně něco tradičního. Kopec dobrý, všechno dobré!
Z Otaslavic všechny zdraví Mikeš … Míša, Marek a Merlin
(foto řekněme ilustrační: naše novoroční čočka 2021 v přírodě)
