Už několik let, jezdíme v létě s CK Alpina na dovolenou na kolech.
Při výběru letošní lokality jsme si řekli, že vyrazíme někam dál, do rovin a abychom nemuseli spát pod stanem. Až na ten stan to klaplo celkem dobře a my si vybrali Pobaltí.
Ale bohužel, člověk míní, život mění. Náš vybraný zájezd, byl z důvodu malého zájmu, cestovkou zrušen a proto nám byly nabídnuty zájezdy jiné.
Termín dovolené v práci je daný dlouho dopředu a nedá se s ním hnout a tak nám nezbylo nic jiného než vzít, to co se v daném termínu nacházelo.
V tomhle případě to bylo Slovinsko.
Hned po prostudování programu se mi sen o pohodové jízdě rozplynul. 
Cituji: Po absolvování několika horských prémií v oblasti Julských Alp ( rozuměj stoupání není nižší než 1000 výškových m.)projedeme celým Slovinskem až k Jaderskému moři. 
Ach jó. Hory na kolech, stanování a asi i horko, protože je srpen. Po ničem z toho jsem opravdu netoužila. 
Ale co se dá dělat, když už to takhle vyšlo. 
Na druhou stranu, duše Horobranická se začíná probouzet a já si plánuji, které kopečky by bylo fajn ulovit. Přesto stále vítězí strach. Co se to se mnou děje? Tenhle pocit před dovolenou vůbec neznám. Tom mě sice uklidňuje, že to bude v pohodě, ale nějak mu stále nevěřím.
Pár dní před odjezdem, kdy už strach z očekávaného byl větší než bylo zdrávo, jsem sedla na kolo a jela z domova ulovit Kleť. To abych si zkusila, jak jsem na tom s fyzičkou. Cestu na vrchol - dvacet pět kilometrů s osmi sty výškovými metry do plusu a místy po šotolině jsem nakonec zvládla za dvě a půl hodiny. Ne, že by mne to uklidnilo úplně, ale řekla jsem si, že tak marná zase nejsem.

Pak už nezbylo, než oprášit stan, ve kterém jsme dvacet let nespali, sbalit a vyrazit do Brna, odkud vyrážíme.Po noční cestě v autobuse jsme vysazeni v městečku Kranjska Gora, odkud pojedeme přes horské sedlo Vršič, do kempu v Bovci. 

Je to tu krásné, zvláště u nedalekého jezera Jasna a mně tady ubývá malilinký kousek z mého strachu. V naší skupince "cykláků" je jen jedno elektrokolo. To je moc fajn, protože špatná zkušenost s chováním lidí na e-kolech z jiné dovolené mě dost ovlivnila.

Stoupání na Vršič je mazec, zvláště, když první část jedeme údolím řeky Pišnica, kdy mám pocit, že chvílemi jedeme vyschlým korytem. Asi v polovině stoupání se vracíme na asfalt, což přivítám, protože jsem po probdělé noci dost unavená. Cestou si ještě prohlédneme Ruskou pravoslavnou kapli, která byla postavena v období první světové války, jejíž "pomníčky" nás v této oblasti každou chvíli provází,

a od ní již stoupáme do sedla, kde si dáme oběd. Huráá, zvládli jsme to.

Nádherná panoramata a skvělej pocit z dosažení nejvyššího bodu, nám dává křídla :-) proto po krátkém odpočinku, zamykáme kola a jdeme pěšky dalších, asi sto padesát výškových metrů. A je to tam.
Naše první vrcholy ve Slovinsku. Bavha a hned po něm Vršič. Neskutečná nádhera kolem nás. Počasí máme za odměnu. Luxusní panoramata.

Jenom není moc času se kochat a tak jdeme zpět ke kolům a jedeme dál. Dalším dnešním cílem je nádherně tyrkysový pramen řeky Soča, ke kterému si, od nedaleké horské chaty, vyšlápneme také pěšky. Odsud po občerstvení a doplnění tekutin, kopírujeme na kolech tok nádherné řeky Soča až do Bovce, kde nás čeká kemp. 

Postavíme stany, sprcha a hurá na večeři, kterou nám v polních podmínkách kuchař Peťa vyčaroval. Pak se do pozdních nočních hodin družíme a po té na kutě. Dobrou noc. 
V tomto duchu se nese celá dovolená, která byla nakonec nad očekávání skvělá.
A trochu statistiky na závěr:
Podařilo se nám ještě uložit dalších devět, více, či  méně náročných vrcholů, mimo jiné i Mali Vrh, (pod Mangartem) který byl se svými 1992 metry nejvyšším a zároveň pro mne nejtěžším.

Pro změnu nejnižším dosaženým vrcholem byl Ronek, měřící 116 m. nedaleko městečka Piran.

Na kolech jsme ujeli jenom 270 km, ale nastoupali přitom víc, jak 5000 výškových metrů. 
K tomu jsme prošli několik krásných soutěsek, kdy kilometry ani výškové metry nepočítáte, 

přičemž jsme viděli nádherné vodopády a řeky a v neposlední řadě navštívili i slovinský kras - Škocjanské jeskyně. 

Za týden jsme vystřídali tři různé kempy, vykoupali se nejen v průzračných, velmi ledových, slovinských řekách, ale i v moři a svou návštěvu Slovinska zakončili u nádherného jezera Bled. 

Co dodat na závěr?

Jenom to, že i v případě této dovolené platilo přísloví: "Nic se nejí tak horké, jaké se to upeče" a "strach má velké voči."

A moc ráda se do Slovinska někdy vrátím.